Pro Ivču Přijměte mou hlubokou soustrast, tuším, jak se cítíte, doufám, že to nejhorší již máte za sebou. Mě zemřela maminka loni v červnu, bylo to vysvobození pro ni i pro mě po cca půlroce umírání. To bolavé tělo s proleženinami, nevědoucí pohled, nefungující orgány atd.. mě dovedlo až k antidepresivům. Konkrétně k Asentře, která mě zklidnila do té míry, že jsem se nebyla schopna vybrečet, pustit emoce ven ze sebe. Nosila jsem tu zadřenou třísku v sobě asi do října, kdy jsem s AD skončila z vlastní vůle. Doktor mě sice varoval, že může přijít recidiva v zimním čase-jenže pak je jarní únava z nedostatku slunečního svitu a bla bla bla,,,,no to bych se bez těch bobulí už nikdy neobešla. Tak si říkám, že holt někdy mám den blbec, kdy se mi nechce ani vylézt z pelíšku, vyčistit zuby, namazat si ksichtík, to jistě znáte. No pak to vše překonám , přece nejsem taková srágora, odpoledne vezmu trekingové hole a hodinu funím po kopcích městem-u nás je to jen hore kopcom dole kopcom. Jen jsem chtěla ještě napsat, že veškeré příznaky, co tu popisují diskutéři jsem měla také a vše jsem moc prožívala, nyní si připadám sice více zranitelná, ale současně jaksi v realitě s kterou musím denně bojovat. Jenom to je ten život a jiný nám nikdo nedá. Odpusťte, moc jsem se rozepsala, jen chci říci bradu vzhúru, zase bude lépe, jen chtít. Jana.
Přidat nový komentář