Přečetl jsem si celou diskuzi o Rivotrilu, a dospěl jsem k tomuto závěru.Většinou každý začal brát Rivotril, protože měl nějaké psychické problémy, většinou jim Rivotril pomohl, že se cítili lépe.Až do teď je všechno v pořádku, takže je to dobrý lék, ale co potom, když to chcete přestat brát, tak to je peklo. Tady se všichni velice mýlí, duševní poruchy, kvůli nimž jste začali Rivotril brát, jsou totiž neléčitelné, ten lék pouze dokáže utlumit ty nepříjemné příznaky, které tu duševní poruchu doprovázejí, ale rozhodně ji nevyléčí. Takže když ten lék přestanete brát, tak se samozřejmně ty potíže vrátí, a o to silnější, jelikož si organismus zvykl na přísun látky, která mu pomáhá. Tak tedy co dělat? Máte dvě možnosti, buď si s Rivotrilem nic nezačínat, a trpět s těmi svými původními potížemi, a nebo jej začít brát, s tím, že vás těch potíží zbaví, ale pouze tehdy, když ho budete brát. Zdá se lepší ta druhá alternativa, neboť vám Rivotril umožní alespoň nějak přijatelně žít. Pak se ale musíte smířit s tím, že budete muset ten lék brát dlouhodobě, možná celý život, a nedělat si výčitky svědomí, tím že jste závislák. Vždyť je přeci spousta nemocí, které jsou také neléčitelné, a doktoři pro ně mají pouze udržovací léky, které jim umožňují alespoň nějak přežít, například Hypertenze nebo Cukrovka, či různé alergie.
Jiná věc je aby ten lék působil dlouhodobě, a aby na něj nevznikala tolerance, která vás bude nutit stále zvyšovat dávku, a aby nevznikaly různé vedlejší účinky, které vám budou v organizmu škodit. V této diskuzi jsem nabyl dojmu, že tento lék Rivotril i po dlouholetém používání stále působí, a není nutno nějak významně zvyšovat dávku. Ani jsem se zde nedočetl, že by mu ten lék nějak významně uškodil. Takže proč ho nebrat, když opravdu pomůže. No a když se vám vaše životní situace natolik zlepší, že usoudíte, že už ten lék nepotřebujete,
tak není nic snazšího než disciplinovaně nasadit dlouhodobou odvikací kůru,
třeba několik měsíců. Vždyť kdo vás nutí to vysadit ze dne na den, to je jenom vaše blbost prožívat kruté trauma abstinenčních příznaků.
Bohužel v praxi se psychicky labilnímu člověku jeho životní situace nikdy nezlepší natolik, že by mohl jednoznačně říci, že teď je mu opravdu tak dobře,
že už ten podpůrný lék nepotřebuje. Musí se tedy smířit s tím, že už nebude nikdy tak v pořádku jako normální zdravý člověk. Takže jednoznačná rada asi neexistuje, každý musí sám uvážit co je pro něj lepší, jestli život s prášky, ale alespoň nějak snesitelný, a nebo být bez prášků, ale s těmi svojemi původními potížemi, které ho ale můžou úplně vyřadit z normálního života.
Přidat nový komentář