Já beru Rivotril už čtyři roky a stalo se mi,že jsem si zvětšila dávku,protože můj stv mi nedovoloval fungovat v normálním životě.Do střední školy jsem se bála chodit ven.Měla jsem strach,že někdo uvidí jak se mi třepou ruce a semtam mě cukne hlava.Nakonec jsem se odhodlala jít k neuroložce,ale můj stav berou z nynějšího života,který teď žiji.Ještě studuji a k tomu pracuji,takže jsem dost časově vytížena,a proto jsem moc unavená,nemám chuť žít a každý den se mi zdá stejný.Jsem z toho moc smutná,ale nevím jak si s tím vším poradit.Z nedostatku času jsem nestihlan jít k doktorce pro Rivotril a můžu za sebe říct,že to bylo velké psychické utrpení,které vyvolalo atopický ekzém,který mám od malička,říkala jsem si jestli má cenu zde žít a podivné jiné otázky.Teď léky mám,ale i přesto budu to muset říct mé šéfové,nebo,když jsem se dívala do mikroskopu,nemohla jsem udržet hlavu,určitě ji musí vrtat v hlavě co v ten den se mnou bylo.No,ať si někdo říká,že vysazení je cestou k uzdravení,ale já za sebe můžu říct,že já bez léků nemůžu být.
Přidat nový komentář