Ahoj jsem strašně ráda, že v tom nejsem sama. Myslela jsem si nejdřív, že jsem totální blázen, že nemůžu normálně existovat a nemohla jsem to hlavně nikomu říct, protože mě nikdo nechápal, vypadala jsem úplně normálně. Pak jsem jednou jela ve vlaku a tam jsem dostala první pořádný záchvat úźkosti. Vy to znáte a víte, o čem mluvím. Najednou jsem měla pocit, že mi moje tělo nepatří. Necítila jsem nohy, ruce, příšerný pocit, že omdlím, mávala jsem rukama, štípala jsem se do tváří a rukou, abych je cítila, pocit neskutečna, že v tom vlaku jakoby nejsem, najednou ještě horší strach, že omdlím, že mě okradou, snažila jsem se zaměstnávat nesmyslama, jakože jsem se soustředila na počítání telegrafních sloupů, ale nic platno. V nouzi nejvyšší jsem volala mámě, že mi je na omdlení, spolucestující mě omývali vodou, máma na mě čekala na smíchově a rovnou následoval transport taxikem do nemocnice. Mámy jsem se držela tak pevně za ruku, až jsem jí nehtama do krve poškrábala. Mysleli si, že mám nízký tlak, ale naměřiili mi normální, doktorka na mě koukala jako na parazita co simuluje, nezajímalo jí jak mi je, pouze zjistila, že jsem fyzicky v naprostém pořádku. Nikdo mi nevěřil Chvíli mi to dalo pokoj, ale pak jsem najednou uprostřed města měla pocit, že šlapu do prázdna, moje nohy nepatří mě, ale jen se tak houpou v prostoru. Všem jsem musela připadat jako zfetovaná, protože jsem se fakt motala a hledala oporu ve zdech, lavičkách, motala jsem se ode zdi ke zdi. Měla jsem pocit, že padnu pod metro, dusila jsem se, jakoby mi prsa svírala obrovská obruč, vše na mě padalo. Kolikrát jsem i utekla ven a tam se vydýchávála, samozřejmě jsem měla absence ve škole, ale nikdo mi nevěřil,. Vůbec nevím, jak jsem mohla přežít střední školu, třeba týden mi to dalo pokoj a pak najednou jsem v prostředku vyučování, kdy mi nikdo neubližoval, byla jsem v klídku a pohodě, jsem najednou z ničeho nic začala mít ty známé příznaky - pocit, že nemám nohy, bušení srdce, svírání na hrudi, točení hlavy, pocit neskutečna, závrať, pocit, že se neudržím na židli, jako cvok jsem vstávala, sedala si, utíkala jsem na wc se opláchnout a napít, ale nic nepomáhalo, myslela jsem si, že jsem vážně nemocná, že mě raní mrtvice. Pak byla maturita a mamka mi vnutila Neurol. Řeknu vám, že po neurolu jsem se nádherně uklidnila, jako by ze mě spadl balvan. Odmaturovala jsem na samé jedničky a byla v naprosté euforii ne z maturity, ale z toho, že konečně nemám návaly. Prázdniny jsem přežila úplně normálně, bez neurolu, mě prostě stačil pocit, že mi na to něco pomáhá. Od své doktorky jsem vyžebrala recept na dvě plata a s tím jsem vystačila skoro rok. Stačil jen pocit, že mám neurol u sebe a neměla jsem panický strach. Báječně mi to pomáhalo. Pak jsem se vdala, odstěhovala se do malé vesnice a říkala jsem si - žádná Praha, žádné metro, davy, návaly, hurá, mám vyhráno. Jak jsem se pletla. 4 roky mi to dalo pokoj. Pracuju v knihkupectví, mám krásnej byt, hodný lidi okolo sebe, žádné problémy. No a pak z ničeho nic jsem nastoupila do autobusu, který mě 3 roky vozí do práce, - a najednou - bouchání srdce. Říkám si, ok Peťo, v pohodě. Jenže pak zase . panika, moje nohy nejsou moje, dusím se, pomoc, omdlím, pusťte mě ven! Nemůžu tady být, omdlím! Studený pot, zběsilé lapání po dechu, polykání.... Každé ráno jsem nastupovala do autobusu už s neexistujícíma nohama, rukama, pocitem, že omdlím. Nevím, co to zase vyvolalo, ale bylo to tak příšerné, že už jsem byla tak zoufalá, že jsem z práce volala manželovi, že umíram, ležela jsem zkroucená na wc a vše mi přišlo tak neskutečné, že kdyby mi to někdo vyprávěl, tak mu nevěřím. Měla jsem pocit, že vlastně moje tělo není moje. Že jsem úplně z gumy a že omdlím. Lapala jsem po dechu, počítala minuty do konce pracovní doby a to podotýkám, že pracuju v knihkupectví, svojí práci miuju, vystudovala jsem na to, moje šéfka je báječná ženská a nikdy jsem neměla žádný důvod dostat opět záchvat paniky. Zkrátka to najednou přišlo. Jedou to už ale nešlo, musela jsem zamknout krám, schoulit se na zem a zavolala jsem šéfce, že umírám. Byla jsem úplně hysterická, brečela jsem zoufale, nemohla jsem dýchat, studený pot, pocit, že omdlím, a já už si přála ať omdlím. protože ten stav byl nechutnej. Přišli tam, zvedli mě ze země, a já konečně sebrala odvahu a šla k psychiatrovi. Hned ten den. Napsal mi neurol a Magrilan, pochopil mě, jak se cítím, popovídal si semnou. Záchvat paniky jsem měla i u něj v ordinaci, najednou opět hroznej pocit, že omdlím, on mě vyvedl ven a řekl - neomdlíš. U psychiatra jsem získala pocit, že jsem vlastně normální a opravdu mě pochopil. Tak vám radím - nebojte se za nim jít, on vám pomůže. I když pořád zkoušíme co mi pomůže a zatím beru na uklidnění neurol, tak už jen ten pocit, že vás někdo chápe, řekne vám diagnozu a vy víte, že vás neraní mrtvice, ani že nesimulujete, ale že je to prostě taková věc, která se stává, vám strašně pomůže. Díky moc, že v tom nejsem sama, napište mi, Petra
Přidat nový komentář