I já bych se ráda podělila o svůj příběh.Před více lety jsem docházela na rhb kvůli bolestem bed.páteře,sem tam injekce,prášky stále.Po autonehodě a následném otřesu mozku jsem občas mívala bolesti,zatuhnutí krční páteře,ale po zábalech a masážích jemnou technikou se vše zlepšilo.Tak jsem to ,,pytlíkovala" několik let,u toho chodila do velmi fyzicky náročné práce,kterou jsem zvládala díky užívání léků,protože mi nikdy žádný lékař neobjasnil,že bych se stavem mé páteře neměla takovou činnost vykonávat.....,vždy mi to připadalo,že mi ,,trošku" uleví a jsem zase zdravá,dle jejich slov.Nicméně 9/2008 jsem při práci pocítila vleklé zhoršování bolesti do pravé ruky a mezi lopatky,tak jsem si říkala,že si doma zacvičím protahovací a posilovací cviky,trochu se vykřupu a bude dobře.A ejhle.....druhý den(sobota),mě v šílených bolestech,kdy už jsem musela mít ruku výš než hlavu,jinak se to nedalo vydržet,špatně se mi dýchalo,vezla kamarádka do nemocnice na nervové v domění,že dostanu injekci,jenže jsem byla ihned hospitalizována,když doktorka viděla,jak v noci chodím bolestí na chodbě a nemůžu spát,držím ruku nad hlavou,smála se,že je to směšné(to bylo super chování),bylo mi řečeno,že už se nesmím vrátit do práce a v tu chvíli se mi zhroutil svět,najednou jsem si připadala nepotřebná,v bolestech,hrůza......,dostávala jsem haldu léků,opiáty injekce , kapačky a po 10ti dnech primář pronesl,že pro neúspěšnou léčbu mě propouští domů....byla to také reakcena to,že jsem nechtěla na operaci do nemocnice,kterou mi doporučili,že s ní mají smlouvu.Odsud jsem tedy jela k ortopedovi,který mě ošetřoval,ten řekl,že musím být pod lék.dohledem,ploténka C5/6 je vyhřezlá 9mm a to je velký nález a hrozí ochrnutí.Samá lepší zpráva se na mě sypala z různých stran.Zařídil mi tedy hosp. v jiné nemocnici,kde jsem pobyla měsíc,dostávala další opiáty injekcí,prášky a morfium do kapačky(panečku,to mi bylo vždycky dobře),jenže se ze mě stal feťák závislý na morfiu,vygradovalo to panickými atakami,šílenými stavy,prostě průšvih.Do toho stále velké bolesti,kdy jsem pouze ležela,i na wc jsem musela mít doprovod.Po měsíci jsem jela sanitou Na Homolku,kde mi údajně ortoped dohodl nástup k operaci.Jenže......nejen,že jsme tam čekali přes 3 hodiny,saniťák 3x připomínal,že tam čekáme,sestra to zaregistrovala,ale nic se nedělo.Doktor nakonec vůbec o domluvené operaci nevěděl.To bylo 4.11 a volný termín k operaci prý má až v únoru.No to jsem se málem sesypala,že s tou bolestí tak dlouho nevydržím,tak se tedy snažil a našel termín na 4.12.Byl to sice měsíc a dlouhá doba(to znáte všichni,kdo jste si těmito bolestmi prošli),ale lepší,než do února.Jela jsem tedy opět domů,kde se dostavily panické ataky,odvoz RZS,na nervovém mi sdělili,že mě nemají kam uložit,tak abych jela domů....to jsem si nenechala líbit,i přes to,že jsem v záchvatech nemohla pořádně mluvit.Uložili mě tedy do LDN(bylo mi 35let,takže šok),ale byl tam ten nejhodnější primář na světě,který i sám volal do Prahy,zda opravdu nenajdou volný termín,ale nenašli,nakonec se stejně operace posunula o 4 dlooouhé dny,ale dočkala jsem se.Jen jsem nechápala,proč jsem musela příšerně trpět a být zfetována s následnou(dodnes) léčbou,že mě od 21.9 operovali až 8.12......s verdiktem:,,Teda,to je ale opravdu velký a nebezpečný nález a jediná možnost je výměna ploténky(implantát).
Ty obrovské bolesti byly po probuzení z narkozy úplně pryč a já byla v jiným světě,ovšem bez problémů nejsem,bolesti jdou i do rukou a navíc stále řešíme bederku,kde se bolesti vtíravě a nenápadně zhoršují.......takový kolotoč hrůzy už ale zažít nechci.
A tak vám všem přeji život bez bolestí...a když už nějaká příjde,aby byla jen chvilková.
Přidat nový komentář