O malé bílé Sněhurce
Konečně jaro ! Sluníčko všechno zalévalo svými teplými a hřejivými paprsky,lidé narovnávali záda,protahovali zkřehlé a ztuhlé údy,clonili ruku proti slunci a pozdravovali ho s nadšením.Zase bude teplo,začne vše růst,zelenat se ,rašit,kvést a vonět…odhodíme ty těžké kabáty a bundy.Všichni se smáli,začali si zase povídat
Sluníčko rozehřívalo nejen zem,ale i tváře lidí,jejich srdce a hřálo každého božího tvora.
Jen Sněhurka seděla u svého okénka a smutně koukala ven.Věděla,že je sluníčko nutné k tomu,aby se všem a všemu dařilo,ale sama přímé sluneční paprsky ráda neměla.Źhavé prstíky patřící slunci, na její kůži zanechávaly nepopsatelnou spoušť.Její kůže byla velmi citlivá…citlivá všem dotekům.Jak slunečním, tak lidským.Lidským - nešetrným ! Její pleť a kůže byla potom jak v jednom ohni.
A tak seděla,toužila jít ven za sluncem,za lidmi,ale znala následky.Seděla smutná a těšila se ,až začne pršet,obloha se zatáhne,vzduch ochladí,květy a stromy se vykoupou v čerstvém dešti,ptáci rozezpívají svá křehká hrdélka a barevně zamávají křidélky.To se cítila nejlépe.Lidé to ale nechápali.Chodili kolem a volali:
„ Sněhurko,pojď s námi k vodě,pojď se s námi vykoupat,venku je tak krásně,sluníčko pálí,tak pojď s námi!Jsi pořád taková bledá a bílá,pojď se s námi opalovat,takhle tedy nebudeš vůbec zdravá!“ A smáli se ,když Sněhurka začala vysvětlovat,že ji sluníčko bolí…Ale to říkávala dřív.Pak zjistila,že lidé nic nechápou a tak zůstávala stále častěji sama,jen se svým smutkem a pláčem.Nakonec se ale malá bílá Sněhurka se svým smutkem smířila.Smířila se s tím,že nemůže mít všechno, a co kdysi mohla,nyní už nelze.Zvykla si,spokojila se s tím co je, co má,a může mít
Opět nastala zima.Období plesů a oslav.Sněhurka se rozhodla zajít za lidmi,bavit se s nimi,přece jí jenom dost chyběli,ale nechtěla si to přiznat.Ušila si krásné třpytivé šaty,nechala vystavovat na odiv své bílé ruce,ramena, šíji.Její kůže zářila a svítila,byla čistá,bez poskvrnky.Krásné dámy pošilhávaly po Sněhurce,záviděly jí její bílou pleť a honem vytahovaly své zlaté pudřenky a zakrývaly své pihy a nedostatky na kůži,které jim způsobilo sluneční záření a přemíra slunečních paprsků na plážích v létě.Tak přece jí někdo záviděl ! Sněhurka se ovšem necítila šťastná,ale trochu jí to snad pozvedlo sebevědomí.Mužům by se chtělo políbit Sněhurce krk,ramena i šíji,ale netroufli si,měli nakonec s sebou své dámy a pak – i takový polibek by zanechal na této jemné bílé kůži viditelné stopy a Sněhurka si nepřála ani jedno,ani druhé.Ten večer se ale cítila spokojená.Spokojená s tím,jak vypadá.Alespoň v zimě mohla trochu okouzlovat ,když už jí to rozmarné léto v plné míře nedovolí.
Nu a dnes Sněhurka sedí opět u okénka,kolem chodí lidé,někdo se podívá,někdo ne,někdo zakroutí hlavou,jiný si poklepe po čele,jak je ta Sněhurka divná.Ale ona je jenom JINÁ.
A pár lidí ,co ji znají si mezi sebou povídají: „ Ta Sněhurka je ale zvláštní,ona by snad z té své nemoci dokázala udělat přednost…!“
Z NEMOCI ZVANÉ - VITILIGO - !
Prosinec 1996
Je mi 56 let, Vitiligo od 14 let- dnes jsem čistě bílá, bez léků ..trvalo to dlouho ale...? ...znám ty pocity, smutek,
nepochopení- v dospívání obavy...vším jsem si prošla..Mám dvě dospělé děti dvě vnoučata- zatím u nich není jediný bílý flíček..a Kdo máte čas a chcete - - navštivte mé stránky - hekute.mypage.cz.
Našla jsem sama sebe...ahoj vaše Helena..
Přidat nový komentář