Babičky a prababičky říkaly „jíst se má všechno“. Měly zdravý selský rozum a pravdu. Byly makrobiotičky, aniž by to věděly. Ale v jednom se mýlily: nepotřebujeme jíst cukry. Pouze potřebujeme cítit sladkou chuť.
Co ale s tou chutí na sladké? Každý makrobiotický program je platný pro toho či onoho, nic není pro všechny stejné. Nikdy nedodržujte striktně vše, co je kde psáno, co vám budou říkat lektoři. Jenom v počátku při přechodu slouží pravidla makrobiotiky ku pomoci vašemu organismu. Protože se tělo silně čistí. A aby při čistění neuplavalo s vaničkou i dítě, je potřeba jíst některé živiny podle návodu. Než si bude organismus sám říkat, co potřebuje: zda přidat tuk, či sůl, zda ubrat zrna a podobně. Pouze mu nesmíte věřit, když vás bude „navádět“ na sladkosti s cukrem. Je totiž doloženo vědecky, mnohaletým výzkumem, že jsme na cukru závislí. Jako na alkoholu, nikotinu, či heroinu.
Za své chutě na sladké nemůžeme
Naše tělo potřebuje všechny chutě. Slanou, kyselou, hořkou, trpkou i sladkou. Nemáme však v těle potřebnou továrnu na zpracování cukrů. Cukry řepné či třtinové musí metabolismu složitě zpracovávat. Jdou rovnou do krve, s nimi si musí poradit inzulin. Když je cukr spojený například s tukem, už musí naplno pracovat játra.
Všichni jsme závislí
Někdo říká, já ze sladkého mám nejraději řízek. Je třeba si uvědomit, že cukr je i v řízku. Ve strouhance, protože je v každém pečivu, i ve slaném. V mnoha přídatných látkách (éčka!) je cukr. Výrobci velmi dobře vědí o závislosti lidstva na cukru řepném a třtinovém. V potravinách bývá druh cukerného sirupu. Touha po cukru je závislost. Proto nelze s mlsáním cukru přestat jen tak ze dne na den, je potřeba se léčit, připravit psychicky, chtít, trénovat a pomalou metodou dojít k výsledku. V rámci zdravého selského rozumu. Sladkou chuť organismus potřebuje přijímat stále.
Přidat nový komentář