Nastává nám měsíc marného čekání na trochu slušné počasí, měsíc marného čekání na několik slunečních paprsků na zamračené obloze. Všichni víme, že kam nechodí slunce, tam chodí lékař.
Z NABÍDKY LÉKÁRNA.CZ
Poruchy nálady byly rozpoznávány a popisovány básníky a lékaři od počátku dochované historie. Vývoj pohledu na duševní nemoc se vyvíjel v souvislosti s filozofickými směry, přírodovědnými znalostmi a kulturní vyspělostí. Ale ví někdo, zda se k depresivnímu pacientovi choval s větším pochopením starověký zaříkávač, nebo posledními výkřiky vědy ověnčený lékař postmoderní civilizace?
První záznam o depresi nalézáme v nejstarším lékařském dokumentu – egyptském Eberově papyru – z doby 1900 let před Kristem.
Ve starověkém Řecku zase Homér popisuje ve své Iliadě, jak Zeus seslal trudnomyslnost jako trest na drzého krále Bellerofonta, který chtěl ve své pýše proniknout až na Olymp, sídlo tehdejších Bohů. Ten se pak smutně toulal pláněmi tehdejšího světa a jeho utrpení ukončila až milosrdná smrt.
Starý zákon popisuje melancholické šílenství krále Saula, kterého utěšoval hrou na harfu budoucí král David. U židů stál za depresí trestající Jehova.
Antika se tolik nebála vlastní tělesnosti, a tak asi 400 let před Kristem řecký lékař Hippokrates utvořil teorii o tzv. "černé žluči" (melan cholae), která měla být zodpovědná za trudnomyslnost a smutek, který proto jako první nazval melancholií. Lékaři na černou žluč přísahali celá tisíciletí, ale ani anatomové, ani chemici ji nikdy nenašli.
Za vlády kruťase Nerona znamenitě popsal lékař Areteus z Kappadokie i mánii, chorobně nadnesenou náladu, opak deprese. Barvitě vylíčil rozjařenost, neuvěřitelnou lehkost, naprostou nekritičnost, ale také žravost, opilectví a hádavost (více v článku Jaké známe poruchy nálady).
Středověk se od koncepce tělesnosti vzdálil a depresi opět vysvětloval nadpřirozenem. Koncem 11. století sepsala šlechtična Hildegarda von Bingen velké pojednání o tom, že za depresi je zodpovědný dědičný hřích, že satan srazil již v ráji Adamovi žluč v krvi a tím se z něj stal zapšklý zoufalec.
Obratem v přístupu k léčbě melancholie byly léčebné metody benediktýnského mnicha Constantina Africana, který doporučoval hudbu, kvalitní bílé víno a vybraná jídla. Jeho postupy dovedl k dokonalosti v 18. století až psychiatr Reil z Halle, který k tomu všemu doporučoval i sexuální radovánky a počítal prý i se spoluprací povětrných ženštin, Jejich metody by určitě vyhovovaly i současníkům.
Paracelsus v 16. století doporučoval chemické substance navozující smích, při přesmyknutí nálady do opačného pólu pak také dryáky navozující zasmušilost.
Na přelomu 18. a 19. století se pokoušel slavný francouzský psychiatr Philippe Pinel léčit melancholické pacienty pomocí léčebných scének ze života, k čemuž v tehdejších blázincích zakládal i divadla... Ejhle – první psychodramata.
Počátkem 20. století si povšiml německý profesor Kretschmer, že poruchy nálady postihují více lidi tlusťoučké, takzvané pyknické typy, a to se projevuje kolísáním jejich nálad od zasmušilé osamocenosti až k rozjařené žoviálnosti. Astenici, vytáhlí hubeňouři, zase dle Kretschmera onemocní častěji schizofrenií.
Na přelomu 19. a 20. století propojil německý psychiatr Emil Kraepellin pečlivý klinický popis s dobrým neurovědeckým zkoumáním a založil klasifikaci hlavních psychiatrických poruch, mezi nimi i maniodepresivního onemocnění. Té se většina evropských psychiatrických škol přidržovala až do 50. let 20. století.
Historickým předělem se stala slavná psychoanalytická hypotéza Freudova, dále teorie o „naučené bezmoci“ behaviorálních škol (více v článku Kdo může depresí onemocnět). První moderní farmaka byla objevena v letech 1949–57 a byla podrobena úspěšným klinickým pokusům... Ale to je zase jiná kapitola (více v článku Léčba deprese).
Přidat nový komentář