Jedná se o jevy, které jsou vlastní každému člověku, samy o sobě mají ve své podstatě ochranný význam. Umožňují jedinci reagovat včas na hrozící nebezpečí, kterému může organismus čelit buď bojem a nebo útěkem. Proto ne každý takovýto příznak lze "psychiatrizovat", tzn. považovat jej za příznak duševní nemoci.
Depresí může onemocnět každý! Deprese je jako smrt, bere každého... Mladíka i bábu s nůší, vládce i nuzáky, veselou kopu i mrzouta. Nespravedlivá je, jen co se týče pohlaví – ženy "bere" dvakrát častěji!
Deprese není normální smutek (truchlení), který nás postihuje po ztrátě někoho nebo něčeho milého a který je srozumitelný a přiměřeně dlouhý. Deprese není poruchou vůle, slabostí charakteru nebo leností. Je to bolestně smutná nálada, která nemá často pochopitelný důvod, má nepřiměřenou hloubku a délku a od okolí nás izoluje. Je to nemoc celého organismu.
Následky hluboké deprese sahají od tělesného onemocnění přes ztrátu zaměstnání, rozchod s partnerem až k sebevraždě. U 15 % lidí s depresí se nakonec projeví sebevražedné jednání. Depresivním onemocněním trpí asi 100 milionů obyvatel naší planety. Deprese není ostudou, božím trestem ani ji nemusí nikdo zavinit. Depresí trpělo mnoho slavných lidí – např. Goethe, Andersen, Tolstoj, Churchill, Darwin, Hemingway, Warhol, Miloš Kopecký, Ota Pavel a mnoho dalších...
Názory na vznik deprese nejsou zcela jasné, nic není dokázáno! Předpokládá se, že deprese má i u jednoho jedince více důvodů vzniku, je tedy nemocí multifaktoriální. Biopsychosociální model vzniku nemoci se dnes předpokládá u mnoha onemocnění, a tedy i u deprese. Co to znamená? Jaké faktory tedy společně mohou způsobit depresi?
Biologické faktory vzniku
Geneticky lze zdědit vlohu k nestabilním funkcím neuronálních buněk, neuropřenašečů typu serotoninu, noradrenalinu, dopaminu a dalších, nebo k poruchám funkce některých enzymů. Deprese se vyskytuje častěji v některých rodinách, kdy se onemocnění táhne generacemi jako výstražná červená nit.
Deprese může vzniknout i po úrazu mozku, po infekci, nerovnováze hormonů v těle ( například snížená funkce štítné žlázy, porod, atd.), účinkem některých léků (antihypertenziv, kortikosteroidů, atd.), pravidelně se vyskytuje i při alkoholismu.
Psychologické faktory vzniku
Jedná se o takové faktory, které formují vývoj mozku a našeho myšlení od dětských krůčků a lze jim říkat vývojové zkušenosti, "to, co po cestě nasbíráme", např. ztráta rodiče v raném dětství, týrání dítěte v rodinném systému, dlouhodobými ústrky získaná "naučená bezmocnost".
Freudův psychoanalytický výklad hovoří o konfliktu ze ztráty milovaného objektu. Tento ztracený objekt nejde trestat, je pryč, tak se zvnitřní do našeho ega a to je pak trestáno sebeznevažováním a agresivním poškozováním, které bylo původně určeno ztracenému objektu... Složité, že? Jednodušeji řečeno, nedovolím-li si uvolnění emocí a spršku nadávek, slz a láteření, že ten či ona mne opustili (smrt, rozchod) a nechali mne, hajzlové, v tomto slzavém údolí samotného, ale spíše si vyčítám, že jsem byl špatný, a proto mne opustili, a já za to můžu, jsem již jen krůček od možné deprese.
Kognitivně-behaviorální školy zase vycházejí z „naučené bezmocnosti“, kdy osoba vystavená psychické zátěži z ní neumí uniknout, ani když k tomu má vhodnou příležitost. Nebo uvažují o malé míře schopnosti sebeposilování vycházející z nízkého sebehodnocení. Humanistické teorie zase vidí depresi jako ztrátu smyslu života, potácení se v existencionálním vakuu.
Sociální faktory vzniku
Ztráta milovaného objektu v dospělosti, chronická frustrace v zaměstnání, všechny ty nepříjemné události, kdy toho už máme plné zuby a padáme, uštváni tempem doby, bez nedostatku (nebo nadbytku) péče či uznání, patří mezi sociální faktory.
Extrémním příkladem budiž dívka z rozvrácené rodiny s necitlivou a nadměrně trestající matkou, s otcem trpícím těžkou depresí, který život ukončil oběšením, ta je nyní závislá na drogách a alkoholu, má sníženou funkci štítné žlázy, je vyhozena z práce, po rozchodu s přítelem, neví, co si se životem počít, nemá sílu...
Všechny tyto faktory pak vedou ke změnám a poruchám na membránových receptorech, mění hladiny neuropřenašečů a postupně tak zaviní depresivní prožívání, negativní pohled na sebe, na svět, na budoucnost. Je to proces, ve kterém je, stejně jako u úzkostí, "psycho" a "soma" nerozdělitelné. Již dlouho se hádají biologičtí psychiatři s těmi psychologicky a psychoterapeuticky orientovanými, jak že ta deprese vlastně vzniká a kdo má patent na rozum... Sami nevidí, že jsou jako "...velká skupina slepců, kteří ohmatávají slona". Každý aktuálně popisuje něco jiného, a přesto hovoří o témže. Ti chytřejší z nich se přestali přít, podávají si dnes ruce a spolupracují. Léčba totiž vyžaduje spolupráci obou skupin odborníků – více v článku Léčba deprese.
