Tak to jsou články, které mě mimo jiných, až příliš zaujaly. Tyto nemoci bych osobně v dnešní době označila za socialní nemoci. V tehdejší tobě to bylo skoro tabuizované témata. Viz TWIGY, která byla bulimička, také s ní Marilin Monroe aj. Až dnes se o tom píše. Z tohoto bludného kruhu, plného nadějí i beznadějí, vystoupit lze. Je to ale hodně dlouhá a trnitá trat'. Je to vlastně anorektická bulimie. Člověk nejí, poté ano a jídlo se v tu chvíli stává jakýmsi vetřelcem v těle a pryč s ním. A pořád dokola a dokola. Ani týmy nejlepších lékařů a odborníků nemohou pomoci vystoupit z tohoto bludného kruhu. Způsob existuje. S ohledem i bez ohledu na délku trvání této civilizační nemoci. Jak ? Pevně dodržovat zásady a rozhodně neustupovat. Je to těžké, rozumím, přijde stres, honem to zajíme a ještě rychleji se toho zbavíme. Není třeba ani příruček správné výživy. Člověk musí sám vycítit, co mu nejlépe vyhovuje. Je to také o pevné vůli. Musí člověk vzít v potaz to v jakých podmínkách žije, v jakých poměrech, jak moc je psychycky zatěžován a spousta jiných faktorů, které mohou být velmi ovlivňující při snaze z tohoto děsivého bludného kruhu vystoupit. Proto nemůže existovat všeobecná a tím konkrétní rada, je to zcela individuílní a také o psychice jednotlivce. Vím co píši, já se stím poprala. V 6 letech jsem už z trucu nejedla kvůli tomu, že mě nutili dojíst to, co jsem na talíři měla naloženo. Poté se mně jídlo znenávidělo a už byl velký problém na světě táhnoucí se několik let. Dále to pokračovalo bulimií. 5 let jsem se z toho dostávala a to svépomocně, z 90 procent jsem to dokázala. A proto vím, jak strašně těžké to je. Cattmiss@seznam.cz
Přidat nový komentář