Ano, i mě potkala deprese, nikdy by mě nenapadlo, že zrovna mě, která se ze všeho těšila, budoucnosti se nebála. Ano, doma jsem to lehké moc neměla, to přiznám, ale kdykoliv jsme vyrazila ven s přáteli, bylo vše OK. Strašně jsem se těšila na výšku, až budu bydlet na kolejích, jenomže tam přišel onem zlom mého života. Druhý týden jsem zažívala stavy mně nikdy předtím neznámé. Nic nemělo smysl, mě bolelo něco uvnitř těla, nedokázala jsem si pomoci. Ráno jsem se budila s šíleným bušení srdce, strachem. Po několika týdnech jsem navštívila doktora, ten mi předepsal Cipralex, který stavy úskosti potlačil, žádné bušení srdce nebylo, ale nemohla jsem se vůbec na nic soustředit, nepociťovala jsem vůbec žádné emoce, vše mi bylo jedno. Tak jsem se pak rozhodla, že nechám školy. Začalo to s výškou, skončí to s ní, říkala jsem si. Ani, zprvu mi bylo lépe, vysadila jsem i antidepresiva..ale ted, asi tydny po vysazení asi půjdu opět k lékaři. Nemám až tak časté stavy úzkosti, ale ;nic pro mě nemá smysl, nechodím mezi lidi, schovávám se doma..v posteli. Takže žít nechci, dala bych vše pro to, abych to byla zase já, plná optimismu. Půjdu zkusit terapii RUŠ, ale obávám se, že už bez antidepresiv nebudu moct fungovat a s nimi to vlastně taky není život. strasně ráda bych navázala kontakt s někým, kdo také trpí depresí. V mém okolí mi příjde, že nikdo takový není, i když to muzou skrývat, ja vím, ale stejně by bylo fajn, psát si s někým, kdo ví, ja se cítíte. Mí přátelé to nechápou, ale nedivím se, taky jsem nechápala, do té doby, než jsem zažila,
Přidat nový komentář