Deprese

Každý kdo depresi prožil ví, že nepomůže zajít na pivo, do fitka nebo na vzduch. Deprese jako taková se nedá zahnat prací ani jinýma myšlenkama. Tělo ani hlava neposlouchá a člověk nenedělá nic. Spousta lidí si plete deprese se špatnou náladou. Pomůže jen dobrý psychiatr a nikdo nemá záruku, že se to znova nevrátí. Deprese je bohužel i dědičná.

Souhlas.Je to tak.Sám jima trpím střídavě 9 let a je to pěkný svinstvo.

Ma uplnu pravdu, plne s tebou suhlasim, tiez trpim depresiou a viem, ze nik kto juneprezil sam, ju nikdy nepochopi..

Dobrý den, je mi 30 let a od svých 18 let se léčím. Mám tzv. rekurentní depresivní poruchu a věřte mi, že žádná práce ani koníčky nezabírají. Zažila jsem to také, ty "dobré rady" typu že bych se měla sebrat, překonat to, že nemám dost vůle, že jsem slabá.... Je to prostě nedostatek hormonu v mozku a proti tomu se nedá bojovat.

Všichni mi tady mluvíte z duše! Bude to hodně špatně řečeno a i trochu drsně, ale ani nevíte, jak jsem ráda, že někdo podobný existuje a neprožívám toto svinstvo sama. Deprese přijde, jako nepříjemná neohlášená návštěva a pak si jen tak klidně zase odejde. Naprosto zcela nečekaně udeří, hlavně v tu nejpitomější chvíli. Bohužel u mě stačí k jejímu vyvolání sebemenší kritika nebo problém a často jsem kvůli tomu nazývána vztahovačnou a nepříjemnou hysterkou.

A jak takovemu cloveku s depresemi odborne lecenymy pomoct? Zalezi mi na nem

Dobrý den, chtěla bych se Vás zeptat, jak se mám chovat k chlapci, kterého znám průměrně, přibližně asi rok a vím že se léčil s depresemi, a současně bere léky, asi antidepresiva. Můžete mi poradit jak takový člověk vnímá lásku a partnerské vztahy? Jak mu dát najevo svůj zájem a že tu "pro něj vždy budu"

Klárko,nevím jak dalece je váš vztah vážný,ale budu psát za sebe,jak bych to cítila.Mám taky deprese a moc pomáhá když nemocný cítí podporu toho druhého.Je úžasné pokud umíš naslouchat a máš trpělivost,protože někdy jsou dny,kdy ten nemocný nechce a hlavně není schopen mluvit,tím tě nechci strašit,ale někdy to tak je.Jemně povzbuzovat,ale respektovat to,když nemocný nechce někam jít,mluvit.Ona uź ta blízkost toho pomáhajícího a podpora MOC PRO NEMOCNÉHO ZNAMENÁ!!!!Pokud o toho člověka opravdu stojíš opatrně mu naznač,že víš jaký má problém,ale že ti to nevadí,protože ti na něm záleží.Buď k němu úpřimná a vztřícná.Zkuste se spolu pobavit o jeho nemoci,klidně mu řekni,že tě vše kolem něho a deprese zajímá.Záleží kam on tě pustí,ne každému je to příjemné o této nemoci mluvit.Zkoušej po troškách-netlač na pilu!!!!Je to hodně individuální.Vygugluj si pomoc při depresi,jsou tam užitečné rady!!!!Jinak ti chci vyseknout poklonu,že chceš pomoct,ne každý to dokáže a hlavně není moc těch co chtějí.Moc moc vám přeji ať se vám daří!!!!!

On mi před pár měsíci nečekaně sám řekl o své nemoci, takže ví že to vím, spíš jak poznat jestli chce neco víc nebo zustat u pratelství, to s etezko poznava a dava najevo

Ahoj já mám třeba depky a to bych řekl hodně silné už minimálně od 13ti let. Vlastně není den kdy bych nechtěl udělat sebevraždu. Spouští se to vselijakejma nepredvidatelnyma vecma. Nejčastěji to spustí povrchní idioti, nebo když si uvědomím jak je to vše marné atd atd. Docela mě to štve, myslel jsem udělám VŠ a pak to bude asi lepší. VŠ jsem udělal ale v České práci dělat prostě nemůžu. Pak jsem dělal rok v Americe pak rok v Anglii teď dělám rok v Rakousku. Třeba kvůli tomu svoji profesi vlastně dělat nemůžu a to vůbec. Takže dělám dělníka v zahraničí na stavbě, to nevypadá tak blbě. Můžu říct že díky depresi se dokážu vybičovat k takovým výkonům že mi až lidi závidí, ale peklo je to. Těžko mám cíl vydělat 3 Mega na dům postavit ho. Takže mám zase minimálně 3 roky jisté, ale občas je to tak silné že opravdu k té sebevraždě chybí opravdu jen vlásek. Teď, no je to anonymní, takže, zkoušel jsem igelitovy odpadkový pytel na uduseni, bylo mi tak blbě že se to už nedalo, ale těsně před tím než jsem odpadl tak jsem se nádherně samovolně udělal :), no nemáme ten život lepší? Vlastně co mě přimělo sem reagovat, četl jsem jak se ti takzvaní normální lidi mají k deperum chovat, u mě je to nejlepší žádný soucit prostě tvrdý Real! Takže nemůžu ani okolí říkat jak se cítím. Setkal jsem se v českých zaměstnanich s tím že když jsem někomu řekl že mi je špatně tak mi ještě naložili víc... Jedno vím ale jistě ví jak dalších 10 let to stopro nedám. Léky? NO PLEASE! lepší END

dá se to léčit, ale chce to trpělivost a návod je také na této diskusi, je to poškození nervové soustavy, vyhnout se AD.

Proč ne AD? Minimálně za pokus to stojí, není co ztratit. Jen vybrat ty vhodné.

To je všeobecne rozšířený názor, který je úlně zcestný. Pracovala jsem na plný výkon 12 hod denně a stejné jsem do deprese spadla. To je stejná hovadina jako by člověk byxl imunní vůči jakékoliv nemoci jen protže má moc práce. Vanda

Ano je to čirá pravda...

Take souhlasim. Prave prozivam druhy naval deprese - - - svoji vinou. Zacala jsem brat antidepresiva, vsechno se skoro srovnala, citila jsem se v pohode a tak jsem to sama od sebe vysadila. Po dvou tydnech kdy prestali ucinkovat a ja myslela jen na to, jak by bylo krasny vsechno skoncit, jsem se dokopala k psychiatrovi znovu......ted jsem v cekani kdy prasky zase zaberou....opet beru pres den lexauryn a v noci neurol.....uz se tesim az budu zase "v pohode"

taky nesouhlasím,že kdo má práci a plno koníčků-nemá depresy-to je blbost.Já mám 4 děti,práce,koníčky-času málo-a lítám v tom.Když mám SVÉ dny(týdny-měsíce),jsem ráda,že vydržím v práci 3 hodiny(muka)přijdu domů,z posledních sil uvařím a i když vím,co všechno bych mohla dělat(a hrozně ráda dělala)mám sílu jen si lehnout a tělo neposlouchá:o((((((Všichni kolem si myslí,že se jen válím u telky,jsem lenošná-moje pokusy vysvětlit něco-úplně nanic!!!Pořídila jsem si psa-že vycházky pomůžou-delší vycházku nezvládám,chodím 4 krát po 10 minutách-dýl nevydržím.A když mě to přejde-poklidím honem celej barák,naplánuju výlet a zase začnu co mě baví-s předsevzetím,že už se do deprese nesmím vrátit.Ale ta potvora se za pár dní zase objeví:o(((((((((((((((

Mám úplně stejné problémy,ikdyž děti mám jenom tři. Když je mi dobře, tak bych udělala cokoliv.Ale jak přijde deprese, nejsem schopná ničeho.Jen tak sedím, a nikdo kdo to nezná, nemůže pochopit,že to tělo nemůžu donutit něco dělat.Naplánuji si cvičení,ale i přesto,že mi je to trapné,tak to musím odvolat, přitom tak strašně ráda chodím cvičit, Ještě že mám kamárádku, které se můžu svěřit.Mé okolí to nechápe,a protože bydlíme blízko manželových rodičů a ti mě nevidí na zahradě každý den,jak tam něco dělám, tak jsem podle nich líná, moc mě to trápí,ale snažím se to tak brát.U manžela v tomto moc zastání nemám,tak v tom tápu sama.I když vím, že přesto všechno zvládám rodinu,děti,domácnost,práci ......,jto pro mě těžké.Měj se hezky

Ahoj, já se potýkám s depresí a panickou úzkostí asi 4 měsíce..přišla jsem o práci dva týdny před svatbou (prý podle nadřízených stejně půjdu na mateřskou a mám dobře zabezpečeného manžela..), ten mi týden před svatbou řekl "že by se na to vykašlal", to byl asi první náznak, že se zalekl závazku a problému...no vzali jsme se, už na svatební cestě jsem začala mít potíže s dýcháním, polévalo mě horko, dělalo se mi na omdlení, a padl na mně strašný strach, že se "něco" stane..manžel nevěděl nic lepšího, než mi to vyčítat, nebo mi nadávat, jak se "blbě" tvářím..měla jsem hrůzu z každého dalšího rána, večera..co zase bude, co udělám, nebo řeknu špatně...po třech měsících po svatbě se odtěhoval, ví, že jsem bez práce a na neschopence, mám leasing, úvěr, hypotéku a on se svým přes stotisícovým platem čistého mě zanechal bez pomoci psychické, ale i finanční a budeme se rozvádět... ano, pokud jsem byla veselá, zábavná, vtipná a měla výbornou práci - byla jsem fajn, ale při prvním vážném problému prostě utekl, jak malý kluk a to je můj nemírnější výraz. Co mám povídat..ocitla jsem se na svém úplném dně..nespím, nemůžu jíst, mám hrozné myšlenky, které se střídají rychlostí blesku a celý minulý týden jsem probrečela hrůzou, že začínám bláznit. Doktor mi napsal Sertralin, Neurol a Stilnox na spaní..ale spím stejně 2-3hodiny..když "to na mne přijde"..jsem zoufalá z toho, že jsem doma sama, volám všem kamarádkám a známým...nebo se prostě nadopuju a jdu spát..už doma ani neuklízím, nemůžu se na nic soustředit, je mi strašně smutno a cítím se použítá a odkopnutá..a to jsme ještě před měsícem sháněli pozemek na domeček..pořád se s tím nějak neumm srovnat, protoe to prostě nechápu a tak se v tom plácám pořád dokola a stejně nic nevymyslím..Taky slýchám ůdobré rady", jak to musím zlomit vůlí a někomu to přijde už jako lenost, že jsem teba celý den v posteli, ale kdo to nezažil, neví i jak sebeběžnější a jednoduchá věc pro člověka v depresi znamená někdy nadlidský úkol...

Ahoj, jen jsem ti chtel rici, ze presne vim o cem mluvis a nepral bych to nikomu. Drz se, kolem je spousta lidi, co ti rozumi.

Dobro zkušenost mám (nejen já) s lékem Zoloft.

Ahoj Adelko.Uplně tě chápu.Jen tak jednoha rána zazvoní telefon,že tata zemřel.V práci upadl,infarkt.V jednom roce do 9měsíců jsem pochovala tři členy rodiny.Ten třetí byl tatínek.Byl čipera a najednou je konec.Jenže to zlo ještě nekončí.Připadnu si jak ve zlém filmu.Člověk je na dně ze smrti svého tátu,bratrance a strýce.Život na rubi a do toho se začlo doma všechno kazit.Někdo nás tam někde na vrchu pěkně zkouší. Dárlink,kotel,kanal izace,elektrika ...... nevíme kam dřív skočit a hlavně kde brát na to všechno peníze.Se smrtí tátu mám pocit začal umírat i ten dům.Teď řešíme doma co dál.Prodat a koupit něco menšího.Nebo začít spravovat a kde brát peníze člověk musí i jíst.Život je pes.Mám těžké uzkosti.Beru prášky na nervy abych mohla vůbec fungovat.Chápu když má člověk depresi a nic se mu nechce jen prostě sedí a civí.Znám to.Jenže situace se musí řešit!!!Tak se snažím si vždycky říct MUSÍŠ BOJOVAT,TEBE PŘECE JEN TAK NĚCO NEPOLOŽÍ,NESMÍŠ SKLAMAT!!

Vy jste podle toho názorou asi fakt "odborník" na deprese. Příště, než zase napíšete nějaký podobný blábol, tak si o daném tématu přečtěte, aspoň nějaké základní informace. Pak by se nemohlo stát, že napíšete takový nesmysl. Deprese je právě o tom, že člověk pak už nemá ani chuť na to, co ho předtím bavilo a nic ho nerozveselí. Navíc hodně práce může způsobovat stres a ten naopak může být spouštěčem pro vznik depresí. Deprese je prostě nemoc a stejně jako třeba angína, nebo zlomená noha se nevyléčí tím, že půjdu do fitka, nebo do práce...

Musím reagovat na anonyma, kt.neví, co je to deprese. Jste opravdu šťastný člověk a také velký sobec! Nejsem škodolibá, ale vám přeji, abyste aspoň jednou prožil stav deprese! Ano, právě vám, protože DEPRESE JE NEMOC a bez pomocí odborníka a léků se z ní sám nevyhrabete. Přeji vám, aby depka na vás sedla jako prokletí a pohltila vás celého i s vaší prací. Depresí může onemocnět každý, a nezáleží na tom, zda máte VS nebo jen "základku". Také jsem měla dobrou práci, do doby než jsem začala prožívat depresivní ataka, které se objevily z ničeho nic a sedly na mně jako černá vrána. Do té doby jsem byla veselý a společenský člověk... Teď nejsem schopná vykonávat běžné domácí práce jako úklid, vaření, u komedie se nezasměji a neudělá mi radost ani to, když si koupím nejkrásnější lodičky ve výloze... A tahle deprese, kt.vy mylně považujete za "špatnou náladu", se nezmění ze dne na den jednoduše tím, že se člověk z toho vyspí, a nepomůže vám od ní práce ani svěcená voda!! Vaši nejbližší vám mohou pomoci max tím, že vás budou akceptovat i s touto nemocí a budou trpělivě snášet vaše nálady, kt. oni sami nejsou schopni pochopit, protože nevědí, co se ve vás odehrává. Tak "vážený pane" nebo spíše anonyme (předpokládám, že jste muž), je mi líto vaší ženy, ona možná ani neví, jakého má doma sobce! Určitě si pročítáte tyto stránky, tak pokud jste muž na svém místě, budete na tato slova reagovat, a pokud ne jste ubožák zahleděný sám do sebe.

Dobrý den, přát někomu depku?? To je zlé. Chapu, že za to nemůžete. Jste přece nemocná. Můj manžel je nemocen 11let a pomáhat mu už nemám chuť. Když mi zemřel muj táta, tak ani nemrk. Jen řekl, že má svuj problém. Ano, nemůže za to, je přece nemocen. S tím se nedá žit-rozvádím se.

Nemyslím si, že by pisateľ začiatku diskusie bol realna osoba. Asi nas chcel admin len jemne podšťuchnúť napísať svoj názor.

Môj prvý atak depresie začal rok po narodení prvého dieťaťa. Odstahovali sme sa za pracou do ineho mesta, a obom mám už nezijú matky a otcovia ostali na opačnom konci republiky. Manžel je fajn, stara sa o rodinu hlavne finančne , ale v tých časoch pil aj na slovenské pomery dost. A tak ja sama s dieťatkom doma, bez pomoci, bez auta. Manzel chodil domov okolo deviatej a väčšinou už "nie čistý". Prestala som mat zaujem o konicky - hoci ani pred atakom som ich nestihala neskor uz ma ani netrapili, nastali stavy nenormalnej unavy, smutku, pochybnosti, ktore prerastali do agresie. Dlho mi trvalo kym som si uvedomila, že toto vlastnymi silami nezvladnem. Uz pri prvom sedeni lekarka vedela co je so mnou a naordinovala mi Asentru - co bolo fajn. O dva-tri týždne konečne som si popri robote začala znovu spievat. Suma sumárum: keby mi pred dvomi tromi rokmi niekto povedal, že sa budem liečiť z depresií, brala by som to ako osobnú urážku. Teraz chápem že choroby tela a duše sú rovnako závažne a často prepojenejšie nez si dokážeme predstavit. PS: na tieto diskusie som sa zatúlala preto, lebo som tehotná a ataky depresie sa vrátili znova. Lieky jest nechcem, tak aspon hladám podporu u ľudí, ktorí vedia o čom tu píšem.

Ani nevíte, jak s vámi všemi soucítím. Já prožívám právě velmi těžké období v rodině. Dcera se mi hroutí před zkouškami na VŠ, chybí jí ještě rok a já se obávám, že to nezvládne. Úplně se mi složila. Dostala AD, ale její stále blbě, má hrozné výkyvy nálad, brečí. Já se snažím podpořit,ale vnitřně je mi hrozně, mám o ní strach. Moc se bojím o její zdraví, je hrozně přecitlivělá, je to dědičná záležitost. Já sama se denně modlím, aby jí už bylo lépe, sama mám pocit, že se složím. Manžel není žádná opora, je to sobec a myslí jenom na sebe. Nemám to s ním lehké a tak se v tom v celé rodině motám,jsem vyčerpaná, musím fungovat v práci a mám hrozný strach jak se z toho všeho vymotám. Nejvíce mi samozřejmě záleží na dceři.

Vubec nevim, jestli se to zrovna sem hodi psat, ale uz si nevim jinak rady.Cele hodiny hledam po internetu stranky kde by mi mohli nejak pomoct, ale marne. Moje mama nekolik posldnich le t trpi velmi spatnou naladou, spis bych tedka asi rekla depresi. Pripada mi ze ztratila chut k zivotu, nema uz zadne cile, pry je na vsechno uz stara ale cozpak clovek od 40 musi jenom prezivat, ma snad vsechno dobry uz za sebou, cozpak je zivot jenom od toho aby jsme privedli na svet dite vychovali ho a konec, nemame pravo si zivot i tak dal nejak uzivat?! Tohle vsehcno vyctu jenom s jejiho lhostejnyho pohledu, kdyz ji zacnu jako ,,pubertak´´ licit ze vsehcno neni ztraceno ze si zivot musi uzivat, najit si neco co ju bavi atd. Chapu ze si mysli, ze se mi to rika jsem mlada a kazdej den je pro me necim novym...ale posledni odbou prenasi spatnouz naladu aji na me?! Budu snad tohle taky za nekolik desitek let taky prozivat, ma ten zivot teda vubec cenu..zni to sice hnusne ale nechci skoncit j,,ako ona´´..!Podle me by rodice meli detem davat nejakym zbusom na jevo ze zivot neni zbytecne, jinak se jim stane jako asi i me ze ztraci smysl zivota...chtela bych mit v rodicich nejak materialni podporu ale i fyzickou, nahrou stranu si ale umedomuju ze moje mam je taky jenom clovek!..Ale ted nevim jak dal chtela bych ji pomoci ale vlastne i me, ale envim jak?!Jit k prichiatrovi nebo co, v tomhle vazne nevim?!A pomuzem nam vubec?A jak to tam porbiha, ma to cenu?.....dekuju za pripadne odpovedi...................... .............................. ..............

Dobrý den, souhlasím s Vámi, že anonym nemá tušení o čem mluví. Také mám deprese a vím, že "zatnout zuby" vůbec nepomůže, protože v této nemoci je oslabená vůle. Takže s prominutím anonym plácá nesmysly a měl by si o této nemoci něco přečíst aby byl v obraze. Pak by toto nemohl psát. Já mám deprese zhruba od 8 let, tedy se s nimi peru přes 20 let. Moc ráda bych byla, kdyby jste se mi někdo ozval na e-mail a mohli bychom se vzájemně povzbuzovat a vyměňovat zkušenosti. [email protected] Držte se a baštěte pilulky a snaže se žít, i když je to těžké. Ahoj Hanka

me je 25 a a prijde mi to cim dal horsi, driv to slo ale ted mi nic netesi, v praci se snazim prezit den a pak vyrzim k domovu kde me nic neceka a vlastne jen cekam na to az si pujdu lehnout, koobeh.. rad bych delal nejake uzitecne veci, praci nebo co me bavi ale nemam na to vubec naladu, nasi se od meho mladi hadali, tata pil a mama brala prasky na nervy, nechci to na nikoho svalovat to vubec.. jen sem nestastnej, mam problem si najit partnerku a i kamarady, protoze ty co znam se ozvou akorat kdyz neco potrebujou, okoli nic netusi, aspon doufam, zivot dost o nicem ale nevim si rady

Jsem na tom stejně. Každý den je hnusná rutina s žádnými vyhlídkami do budoucna. Před přáteli se to snažím tajit a ti, kdo o tom vědí, tak mi přijde, že se mě i trochu bojí a občas se během určitých témat chovají rezervovaně. Přítele také nemám a vlastně se jakéhokoli vztahu bojím, co by tomu protějšek řekl, jestli by mi byl schopen pomoci, atd. Můj bývalý přítel na mě hleděl jako na vyvoranou myš, když jsem mu vše vylíčila, protože měl podezření, že s ním nejsem ráda, že ho pomlouvám, atd. Má maminka a babička také trpí depresemi a bohužel je to zčásti dědičné. Proto se bojím (jestli se mi poštěstí najít partnera, který by byl s mým břemenem smířen) mít v budoucnu děti...

Mám to šťastie, že pojem "blbca" je mi neznámy a to asi preto, že mám depresiu a vidím svet jasnejšie. :))) (P.S.: Ked umývaš okno, najprv ho musíš zašpiniť okenou,či jarou(v tom sa nevyznám :)) ) a síce vyzerá rozmazane a oveľa otrasnejšie, ale konečný výsledok, teda čisté a jasné okno do sveta je udivujúca premena toho prvotného, neumytého a dovoľujem si povedať zanedbaného okna) Všetkým prajem šťastlivú cestu v boji o čisté okno, hlavne sa neľakajme ak sme si ho práve umýselne zamazali, je to preto, lebo chceme vidieť lepšie..... :)) .......... "Stoj pevne, aby si sa nemusel podopierať." Marcus Aurelius

Čítam tu o vašich problémoch a je mi smutno z toho, čím musíte prechádzať ...musí to byť peklo.... Na túto stránku ma priviedla skutočnosť, že mám rada človeka, ktorý trpí depresiami ale zatial nie je ochotný a schopný vyhladať pomoc. Necítim sa kompetentná mu pomáhať viac, ako tým, že ho vypočujem, ale on sa neotvára lahko a nerád o svojich problémoch hovorí. PROSIM napíšte mi, čo pre neho možem spraviť. Čo vám pomáha od vašich blízkych? Mám ho povzbudzovať, alebo sa nevnucovať (aj keď mi dáva na javo, že ma potrebuje, ale viac nepriamo, ako priamo). Mám pri ňom len tak sedieť a byť s ním, alebo ho mám vytiahnuť von? S tým, že sa musím viacmenej zmieriť s faktom, že mi neopetuje moju lásku tak, ako by to spravil niekto, kto nemá iaden problém, som sa zmierila. Ale chcem mu pomocť. Musím! S nikym o tom asi ani nehovori a vidieť ho trpeiť je strašné. Prosím poradte - čo vám pomáha a čo by ste ocenili od kamaráta, keď vám je ťažko a keď depresia zase príde? Diky moc!

Zdravím Vás, dneska jsem byl u znovu psychiatra a zvýšil mi dávku antidepresiv, ráno budu brát 2 citaloprany a večer Deniban, kolikrát nejsem schopný se ani radovat ani pracovat a to mi je teprve 22, mám chronickou depresi, takže vyhlídky nejsou příliš radostné...Takže kdo jste na tom líp, tak si važte, že jste zdraví. Moje nemoc je každodenní boj...

Zajímavý článek na téma deprese http://www.hrdlo.cz/?p=1

Ahoj, mám problém s depresí. Už dlouho nejsem spokojená ve své práci. Ustavičný nátlak vedení na to, aby jsme plnili úkoly (dělám v bankovnictví) , aby jsme do banky přivedli nové zákazníky a do toho šílené vztahy s nadřízenými mne rozhodili a ja se zhroutila. V posledních týdnech jsem ani nevnímala co dělám, a to bych se měla plně soustředit.Před týdnem jsem se zhroutila úplně, strach, že už ani nevím co dělám byl šílený, už to nebylo jen musím plnit na 100%, ale proboha jak se dělá tohle jak mám postupovat nyní? V pondělí jsem navštívila psychologa a vykecala jsem se mu. řekl mi , že mam středně těžkou depresi.Doporučil mi navštěvu psychiatra a antidepresiva. A já nevím co dál, mám strach z prášků. Jak moc mě ovlivní, nechci být omámená.Vím, že moje deprese má kořeny v práci a stresu. Není to ten typ který najednou z ničeho nic přijde.Po týdnu marodění mi je trochu lépe. Jen mám strach jestli jsem neudělala v práci nějaký kiks. To se hned roztřesu. A co lidi, už teď tajím před tchýní, že jsem byla u psychologa. Varovala mě, že to budu mít v papírech. Myslím, že je to nesmysl, ale ještě víc mě znejistila.Poraďte mi. Díky moc.

Při depresi pomuzou jen antidepresiva. Jestli se bojis ze budes omamena, tak to neboj, omamena jsi při depresi protoze mozek netvori serotonin a jen leky ho vytvorit pomuzou a budes normalni.

Ahoj, rád bych se poradil o mé diagnóze. Zhruba před půl rokem (leden) mi začal tinnitus v uchu, od té doby spousta vyšetření- ORL, rezonance, odběry apod. vše OK.. Současně se léčím se sníženou funkcí štítné žlázy- beru 9 x 50 mg Letroxů do týdne. V tom lednu mi doktoři na ORL nasadili Geratam a Betaserc. V březnu mi z ničeho nic začali stavy, které zde popisujete, chmurné myšlenky, ztráta chuti k čemukoli, sny kdy jsem se viděl oběšený apod. Samozřejmě jsem racionálně uvažoval a říkal si, proč mě tohle všechno napadá a nenašel jsem důvod. V březnu jsem se dočetl, že právě Geratam může způsobovat deprese a hlavně, nesmí se užívat současně s léky na sníženou funkci štítné žlázy. Tomu se doktoři jen vysmáli a řekli ať ho vysadím. Řekl jsem si kašlu na doktory, Geratam sem samozřejmě ihned vysadil a nasadil jsem jednoduchou terapii- sport ten mi pomáhal, ale víceméně přechodně, jakmile jsem byl v tichu a mozek nebyl ničím zaměstnán, vracely se mi ty hnusné myšlenky.. Od toho března se tyto stavy stále prohlubují a častěji vracejí. Nyní se cítím celkově dezorientovaný, nic mě nebaví, jediné co chci je spát- spím v pořádku a je pro mne svým způsobem vysvobozením. Prostě nevidím žádné pozitivum, které by men táhlo do budoucnosti. Ale nechci takhle přežívat, chci žít. Zároveň nechci skončit na AD, v 28 letech jsem na to dost mladý. Co radíte, má někdo pdoobné zkušenosti?

Návštěvu psychiatra neoddaluj, já tuhle chybu udělala, také jsem si říkala, že to zvládnu sama, že nechci být na práškách, ale bylo to čím dál horší. Někdy mi bylo celkem fajn, někdy mizerně, v poslední době je mi nejlíp doma, ve svý posteli, nicnedělání je pro mě nejlepší. Pokud se do něčeho donutím, v domnění, že to bude lepší, je to naopak ještě horší. Beru AD, velmi krátce, takže na zlepšení mého stavu teprv čekám. Nějak se snažím smířit s tím, že jsem "magor", ale pořád lepší na práškách, který doufám zaberou, než život prospat (také se svoje mizerné dny snažím takto přežít) a protrpět.

Po 25 letech jsem se možná zbavila depresí. Aspoň v současné době se cítím normální, spokojená a svítí-li sluníčko i šťastná. Přes léto jsem chodila na tréning mozku. Děje se to pomocí počítače a jmenuje se to EEG biofeedback. Nevěřila jsem, že mně to pomůže od depresí, ale po páté návštěvě bylo cítit jasné zlepšení a nyní po desáté návštěvě se cítím velmi dobře. Stále užívám léky a budu se radit s lékařem jak dál, ale cítím povinnost sdělit tuto zkušenost i ostatním trpícím, protože žádné léky mně nedokázaly úplně znormalizovat myšlení a zbavit mně pocitu smutku, marnosti a utrpení. Přeji Vám všem hodně zdraví!!!

To jsem zvědav co vám lékař poradí?

Ha ha, prý pojem deprese je mi neznámý, asi proto, že mám pořád co na práci.. No, každý, kdo někdy v životě prožil skutečnou depresi, tedy nejen smutnou a blbou náladu, ví, že "mít co na práci" depresi nezastaví. Protože v depresi vám je ta práce ukradená, nemáte sílu fyzickou ani psychickou se na nějakou pořádnou práci soustředit. Deprese není jen smutek, jak si řada lidí myslí, ale i apatie, lhostejnost. A hlavně je to nemoc.

Zdravím Vás...takže stav stále stejný...jsem už hotová Buší mi srdce pořád, jsem unavená, bolí mě celé tělo, mám hrozné návaly horka.Nesnáším další den... Začala jsem ho brát před 2 měsíci..6 týdnů dávku 150 mg ráno..po šesti týdnech mi lékařka zvýšila dávku na 150 mg ráno a v poledne 150. Stále stejné, žádná změna k lepšímu, jo a ještě hrozné bolesti hlavy střídavé a jakoby občas zamlžené vidění nebo nevím jak to říct. Někdy si říkám, jestli si to třeba nenamlouvám nebo že je mi líp ale nepoznám to nebo nevím. Nezabral mi ApoParox ( ten mi popré před 2 lety zabral a po půl roce jsem vysadila..bylo mi dobře..jak jsem byla bláhová) no a tento rok jsme ho zkoušeli ..nic. Tak byl nasazen venlafaxin..který prý mnoha lidem pomáhá a já stále nic. Po triticu usnu ale jsem vzhůru ve 3 a konec. Už se skoro bojím jít k lékařce s tím že zas nic, že se na mě bude dívat že si asi vymýšlím nebo

Jak popisuješ potíže, más asi chlamydie pneumoniae ,musíš požádat doktora o test na CPN a začít brát tetraciklinová atb a asi po čtrnácti dnech začít užívat bylinné extrakty,které ničí bakterie. Nenech se odbýt.

zdravím, nevím kde se mám zeptat a ani přesně co mám dělat,snad mi někdo pomůže. Je mi 20 před půl rokem jsem měla s přítelem nějaké špatné dny a vyvrcholilo to tím, že se semnou rozešel...už před tím, jsem tušila, že se rozhodne pro rozchod a strašně jsem se užírala, když se semnou rozešel dostala mě strašná deprese, nikdy jsem nic podobného nezažila. Byl to ten nejhorší stav v mém životě, skoro 5 dní jsem v kuse jsem nejedla, měla jsem horečky brečela jsem prakticky neustále, břicho mě napětím bolelo pořád...když jsem byla sama doma, myslela jsem, že zešílím, nevěděla jsem co mám dělat, nemohla jsem usnout, byla jsem tak vyčerpaná, že mi dělalo porblém vstanout z postele.... přítel se ke mě ale vrátil a od té doby to klapalo až do tet, máme zase nějaké problémy, nebo spíše on, nevím co se děje nepíše mi nevolá je ke mě jako na cizího.... včera mi napsal,že je to mezi náma špatné...a ta deprese začla znova, chodím do školy, nemůžu se vůbec na nic soustředit, rozčiluje mě že se nemůžu vybrečet, jelikož jsem na koleji kde je všude plno lidí, kamarádky neví co se semnou děje, jelikož jsem jinak vysmátý člověk...proto se semnou rači nebaví protože neví co mají dělat, bojím se, že až se semnou rozejde tak mě to zničí totálně... je to nejhorší stav co jsem kdy zažila a já se bojím, že to zase příjde....nevím jak mám zajít za doktorem a požádat ho o antidepresiva nebo c o mám dělat....není to jako když se dva normální lidi rozejdou a mají oba měsíc smutku a vyrovnají se s tím, já jsem na tohle citlivá strašně... :( děkuju

tereza, je to málo inf. užívej přírodní AD persen forte, epistop , atd.

Je mi osmačtyřicet let.Mám tři děti ve věku 15,7,a 4 roky. Zkušenost s depresí mám,zhruba před osmi lety jsem docházel k psychologovi.Pak to odeznělo,život mě opět začal bavit.Jenže v posledním roce díky vlivům okoli mě to začíná opě užírat. Cítím se unavený,mé hobby mě nebaví,jem stále podrážděný,neumím se vyspat.Jenže mám strach jít k lékaři,protože bych jednak asi skončil doma,a také kvůli práci,protože v mém povolání na tyto zležitosti moc koukají. Nedivím se někomu,že neumí přiznat v čem se nachází,protože ti kolem to málokdy chápou,někdy neumí pomoci ani nejbližší příbuzní. Proto v těchto stavech utíkám někam mimo,i když ne vždy se to povede.Ale nevím jak dlouho to vydržím.

Ano, i mě potkala deprese, nikdy by mě nenapadlo, že zrovna mě, která se ze všeho těšila, budoucnosti se nebála. Ano, doma jsem to lehké moc neměla, to přiznám, ale kdykoliv jsme vyrazila ven s přáteli, bylo vše OK. Strašně jsem se těšila na výšku, až budu bydlet na kolejích, jenomže tam přišel onem zlom mého života. Druhý týden jsem zažívala stavy mně nikdy předtím neznámé. Nic nemělo smysl, mě bolelo něco uvnitř těla, nedokázala jsem si pomoci. Ráno jsem se budila s šíleným bušení srdce, strachem. Po několika týdnech jsem navštívila doktora, ten mi předepsal Cipralex, který stavy úskosti potlačil, žádné bušení srdce nebylo, ale nemohla jsem se vůbec na nic soustředit, nepociťovala jsem vůbec žádné emoce, vše mi bylo jedno. Tak jsem se pak rozhodla, že nechám školy. Začalo to s výškou, skončí to s ní, říkala jsem si. Ani, zprvu mi bylo lépe, vysadila jsem i antidepresiva..ale ted, asi tydny po vysazení asi půjdu opět k lékaři. Nemám až tak časté stavy úzkosti, ale ;nic pro mě nemá smysl, nechodím mezi lidi, schovávám se doma..v posteli. Takže žít nechci, dala bych vše pro to, abych to byla zase já, plná optimismu. Půjdu zkusit terapii RUŠ, ale obávám se, že už bez antidepresiv nebudu moct fungovat a s nimi to vlastně taky není život. strasně ráda bych navázala kontakt s někým, kdo také trpí depresí. V mém okolí mi příjde, že nikdo takový není, i když to muzou skrývat, ja vím, ale stejně by bylo fajn, psát si s někým, kdo ví, ja se cítíte. Mí přátelé to nechápou, ale nedivím se, taky jsem nechápala, do té doby, než jsem zažila,

mam těžké deprese už dvanáct let..dá se s tím naučit žít.

mam těžké deprese už dvanáct let..dá se s tím naučit žít.