Je mi zle

Těžká deprese způsobí cokoli. Bolesti zubů, hlavy, žaludku, pocit dušení, infarktu atd, zkrátka takové fyzické stavy, že se to nedá ani popsat. Je třeba jít k psychiatrovi a brát prášky, jinak to bohužel samo nepřestane.

Ahoj lidi, je mi 13 let a mám docela časté blouznění.Ten pocit není vůbec hezký a nevím co s tím mám dělat!

S depresemi je třeba zajít k lékaři.

To nevadí to je v tvém věku normální.

Prosím je možné že od nervů může by jakoby sevření (nebolestivá křeč) okolo žaludku ale hlavně ve stoje a při chůzi?už nemůže skoro ani z postele zacné to semnou cloumat a musím si hned sednout úplně mě to paralyzuje.Pocit že mě chytne křeč do celého těla,strašně se bojím.

znam to velice dobre, panicke hruzy atd pocit ze se slozis!! bez tablet to nejde, proto co nejrychleji k lekari

Mám to nejhorší snad za sebou a určitě doporučuji doktora!! Nikdo nepochopí ty stavy - já jsem se dostávala dokonce do křečí a pomohla mi vždycky kapačka (mám teda ještě k tomu latentní tetanii). Nevěřila bych, co všechno dokážou udělat nervy, i když jsem si myslela, že mě se to nemůže týkat, že ani nemám z čeho mít deprese nebo panickou poruchu. A hlavně se tím rozhází naprosto celý tělo.

Znám to .... třesavka, pocení, točení hlavy, bušení ,pocit na omdlení k tomu všemu silné průjmové stavy, pak nechutenství ... trvá to už přes rok najednou příjde takový stav ... vyšetření, ošetření, injekce ... už měsíc se nemohu vzchopit, zhubla jsem o 8 kilo, o nic nemám zájem, všeho se bojím - vyjít na ulici. Bude mít zle, zvládnu tam dojít? Deprese ? To ne , kde bych k tomu přišla ? Vždy aktivní , vše zvládnoucí . No - už jsem objednaná k lékaři - příští týden. Problémy psychosomatického charakteru ... snad to zvládnu.

dobrý den chci jen napsat pár svích problébů a poradit se a zeptat jestly to nekdy zažil na vlastní kůži před 5lety jsem sem na sobě obvěvila první zdravotní problémi poté co jsem se dověděla že má přítel nádor na mozku a měl záchvatz y dnes je to dobré vyoperované a le už spolu nejsme tenkrát jse měla návale dohlavy jako bych měla omdlít muchy sežer te mě nekomunikovala jsem nebavilo mě pořád odpovídat jak je na to m přítel kdo to nezažil neví o co de do dnes mám o něj strach tet mám problémi se zády hrozný bolesti a ne a ne přestat mám stavy že sebou seknu návaly do hlavy špatne spím náladová nervozný ubrečená plná nenávisti a agrese unikám před kontaktem z lidmi sebemenší blbost mě rozruší a udělá se mi zle třeba když se pohádám mám v sobě stud dřív průbojná a kolektivem oblíbená jsem tet malá v koutě nebaví mě páce kamarádky zítřek budoucnost když se s někým bavím s očí do očí nezvládám to udělá se mi zle znervozním to nejsem já pořád brečím a nevím jak stoho ven pomocte děkuji

Ahoj, držím palce, a prosím nenech si předepsat Rivotril, ani prášky jemu podobné. Mám sestru, která tyto jedy bere už několik let a začíná být nesnesitelná. Můj otec, který si prošel koncentrákem a lágrem na Sibiři to bral taky a nepřej si vědět co to sním udělalo. Chce to dobrého lékaře, a ne jen lékaře, který si udělá čárku a napíše jed. Ještě jednou držím palce a přeji hodně štěstí.

ahoj, přesně to co píšeš, znám...před x lety jsem měla bušení srdce, bolesti na hrudi jako při infarktu, prošla jsem obvoďáka, rehabky zad, kam mi to šlo, nemohla jsem skoro jíst, zhubla jsem skoro 10 kg, fungovala jsem jen jako stroj, práce, dítě, domácnost, byla jsem po táhlém rozvodu a šílené horečce a vodnatých průjmech...tím to začalo, pak jsem zašla za psychiatrem, protože nikdo mi nikdy nepomohl, ani na té záchrance ne, nikdy nic nenašli... je to panická porucha /je tady na netu o tom diskuzní fórum/ a berou se na to slabší AD na vychytávání serotoninu...půl roku jsem se ještě cítila blbě, pak se to pozvolna zlepšovalo, tak po 2 let jsem se vrátila do normálu hodně štěstí a dr. se neboj, je každý jako jiný, pomůže kvalifikovaněji

Ano deprese může tělesně ovlivnit člověka.Doporučuji zajít k psychologovi.Není na tom nic špatného!!Dnes tam chodí spousty lidí všech věkovích skupin.Deprese dokaže pořádně zamotat životem.Kdo to nezažil nepochopí!!!Je potřeba se začitlečit

Jděte okamžitě k lékaři. Moje známá něšla, před všemi to zamlčovala až spáchala sebevraždu. Styděla se jít na psychiatrii. Nemá to cenu. Dnes tam chodí půlka národa.

Dobrý den, chtěla bych Vás požádat o radu. Jsem introvertní, nerada jsem středem pozornosti, přitom bych byla ráda, aby za mnou někdo, koho si opravdu vážím, přišel a s vážností se zeptal , co mě trápí a vyslyšel by mě. Nerada mluvím o svých problémech, protože vím, že mi stejnak nikdo nepomůže a že se akorát ztrapním. Svým blízkým o svých problémech říkat nechci, už tak mají starostí dost, navíc jejich odpověď bude určitě: " to přejde, prosim tě" a tahle odpověď mi opravdu nepomůže. Už je to přes rok, co se nedokážu pořádně radovat, protože se neustále něčeho bojím. Bojím se budoucnosti, co se všechno může stát, co všechno pokazím. Ve škole je toho na mě příliš. Se svým přítelem se vídám strašně málo, když vím, že se uvidíme třeba v sobotu na dvě hodiny, tak jsem zklamaná, že se uvidíme jenom dvě hodiny a ne déle a nad tím přemýšlím každý den. Každá negativní zpráva mi vrtá pořádně dlouho v hlavě a ty kladné si moc dlouho neužívám, protože pořád přemýšlím nad tím negativním. Dokážu třeba hodinu brečet v kuse, nebo celý den nepromluvit a tvářit se jak kdyby mi někdo umřel. Někdy třeba vůbec nejím, nejsem schopná nabrat sílu a něco dělat, někdy mi bývá špatně. Kolikrát jsem přemýšlela, jestli nebude lepší s tím vším skončit, že se předávkuju a budu mít klid, zatím jsem to ještě neudělala, ale vím, že jednou se o to určitě pokusím. Moc vás prosím o pomoc, chtěla bych vědět, jestli mě to někdy přejde nebo budu muset vyhledat nějakého drahého terapeuta, který mi snad pomůže, ikdyž nevím, kde ty peníze na něj seženu. Na mé dotazy mi ještě nikdo nebyl schopen odpovědět... Snažně vás prosím o pomoc, moc mi na tom záleží. Děkuji

Marie, všechny pocity, které popisujete moc dobře znám a prožívám to teď také. Odpovědi typu "to přejde" opravdu nepomůžou, protože to říkají lidé, kteří nic podobného nezažili a neznají to. Pro Vás je teď hlavním úkolem zajít k lékaři. Můžete se sama objednat do nějaké psychiatrické ordinace anebo Vám může doporučení napsat Váš praktický lékař. K psychiatrovi chodí spousta lidí, i takových, do kterých by to člověk nikdy neřekl...Vím, že si teď budu protiřečit s tím, co jsem napsala výše, ale snažte se na všem hledat alespoň trochu toho pozitivního. S přítelem se vidíte jen dvě hodiny v sobotu, není to moc pro zamilovanou slečnu, ale radujte se, že máte přítele a že máte možnost vidět se s ním i když jen chvíli. Vzpomínka na tyto chvíle Vám vydrží napořád. Vždy, když Vám bude těžko, zkuste si vzpomenout ny ty hezké momenty s přítelem. A toho lékaře určitě navštivte! Přeju hodně síly.

Milá paní Jano, opravdu Vám moc děkuji za Váš ohlas. Je to od Vás velmi milé. Ještě jsem si o tom nikdy s nikým nepopovídala, protože se za to stydím a Vy jste první, kdo mi odepsal. Úplně mě to zahřálo na srdíčku. Je pravda, že k psychiatrovi se stydím jít, už jen kvůli tomu, co si o mě budou blízcí myslet. Navíc jsem si vůbec nemyslela,že budu kvůli těmhle stavům potřebovat psychiatra, myslela jsem si,že tohle prožívá každý. Ale vidím, že to asi jinak nepůjde. Určitě se pokusím odbornou pomoc najít, co nejdřív to půjde. Doufám, že se máte a budete mít co nejdéle hezky. Ještě jednou Vám děkuji za Váš ohlas.

Chápu jak ti je, protože jsem to prožívala a občas ještě někdy prožívám, ale už je to mnohem lepší. Dlouho jsem ale váhala, jak to řešit a nechtěla jsem zajít k doktorovi, ale věřmi, je to nutný, sama se z toho nedostaneš. Nepíšeš nic moc o sobě, ale vyplývá z tvýho popisu, že máš zřejmě normální rodinu a docela dost dobrých věcí - myslím fajn kluka se kterým si asi rozumíš a žiješ vlastně takový normální život. To že ale vydržíš takhle často brečet to už není normální, měla by jsi s tím něco dělat. Vlastě i to , že se nedokážeš radovat z dobrých věcí, které tě obklopují, to už není dobrý. Třeba je na tebe zátěž i ta škola, nevím, to nemůžu takhle posoudit. Mně doktorka poslala k psychologovi a společně jsme zjistili, že si sebou nesu problémy ještě z dětství, které jsem si ani nijak nepřípoustěla, ale neměla jsem je v sobě zpracovaný. A prý taky samotný dospívání je docela zátěž, to jsem taky nevěděla. Většina psychickejch problémů prý začne právě v týhle době. Nevím, jestli jsem ti pomohla, ale potřebuješ prostě s někým o tomhle všem otevřeně mluvit a říct jim natvrdo jak ti fakt je. Copak nemáš žádnou opravdickou kámošku? Musíš si dodat odvahu a něco se sebou dělat, chodit sportovat a nehnípat se v problémech, musíš se do toho někdy nutit, ale uvidíš, že ti to pomůže. Nejhorší je sedět a nechat rozběhnout ten kolotoč hnusnejch a depresivních myšlenek, to tě nejvíc ničí. Přeju ti zdar a něco dělej, nenech se ničit. Pá

dekuju za nazor a snahu o pomoc:). Treba posledni mesic pro me nastesti uz tak hrozny neni, ale mam strach,ze se mi to rychle vrati zpatky a ja nebudu vedet kudy kam. Zkousela jsem si sehnat nejakou odbornou pomoc, bohuzel to zrovna nejlip nevychazi, snad se do te doby nezblaznim:) Jeste jednou diky za tvou snahu, mej se hezky:)

Ahoj, myslím si ze je důležité se nebát, nakopnout se, najit si nějakou zábavnou činnost, užívat si s přítelem alespoň tu chvilku co mate a pak na to v dobrém vzpomínat. :)

ty jsi naivní :-D

Ahoj Marie stím co prožíváš vim očem mluvíš procházím tím samým a taky to nikdo nepochopí jsem zoufala jestli chceš ozvy se mi na meil možná když jsme na tom stejně pomůže nám to [email protected] budu čekat

Doporučuji si přečíst článek v Reflexu z ledna 2009 Jmenuje se FET ČESKÝCH STAŘENEK, je tam celkem dobře popsáno jak se má postupovat aby člověk z prášků typu Rivotril nezblbnul. Tak prosím pozor na fety, držím palce a přeji hodně optimismu, a hlavně dobrého lékaře odborníka. M.

Ahoj...Citím se hrozně. Je mi 26 let.Od puberty trpím depresemi, ale vždy to bylo tak nějak přechodný a našla jsem sílu bojovat, něco dělat se svým životem. Ale čím jsem starší a po všech těch životních prohrách je to se mnou horší. Trpím stálou depresí asi čtyři měsíce. Brala jsem Citalopram,ale nepomohl mi. Nejspíš že má deprese už je silnější rázu. Můj hlavní problém je samota.Žiji sama a mé dvě kamarádky na mě nemají moc čas a stejně už mé problémy moc nechápou a už mě nedokáží utěšit. Ke všemu se se mnou rozešel přítel a to mě dorazilo.Mám pocit, že už se z toho nikdy nevyhrabu.Řeči typu,to přejde časem mi už lezou na nervy.Ráda bych poznala někoho kdo má stejné pocity a problémy a komu bych se mohla vypovídat a sdílet s ním bolest..Chystám se zítra k lékařce pro nějaké antidepresiva,zatím jen k obvodní, u psychologa jsem nikdy nebyla.Nemám dost odvahy.Budu ráda když se někdo ozvete..

Ahoj můžeme se sejít

ahoj kristalko:) muzes mi verit, kdyz ti reknu, ze tyhle pocity moc dobre znam, chapu, ze je ti opravdu zle. me je 17 a uz kolikrat jsem premyslela, ze si neco udelam, protoze uz jsem nemohla dal... chtela jsem si nejak najit pomoc odbornika, ale samotny mi to proste neslo. Pred tydnem sem se odhodlala a rekla to mame, ze uz je to hodne zly a sama to nezvladnu, ze s tim chci neco udelat - zajit se poradit s odbornikem. Mama mi domluvila schuzku s nejakou poradkyni, ze ta pak rekne co dal - jdu k ni za dva tydny, sice se trochu bojim, co se mnou bude, ale utesuje me fakt, ze mi snad konecne nekdo pomuze:) Samozrejme se za to stydim a nikdo krome me a mamy to nevi, ale ty se taky musis odhodlat - rekni proste tve lekarce, jestli by ti nemohla nekoho doporucit, ver mi, ze se ti pak urcite trosku ulevi:)Preji hodne sily !!!! :)

Vubec nevim, jestli se to zrovna sem hodi psat, ale uz si nevim jinak rady.Cele hodiny hledam po internetu stranky kde by mi mohli nejak pomoct, ale marne. Moje mama nekolik posldnich le t trpi velmi spatnou naladou, spis bych tedka asi rekla depresi. Pripada mi ze ztratila chut k zivotu, nema uz zadne cile, pry je na vsechno uz stara ale cozpak clovek od 40 musi jenom prezivat, ma snad vsechno dobry uz za sebou, cozpak je zivot jenom od toho aby jsme privedli na svet dite vychovali ho a konec, nemame pravo si zivot i tak dal nejak uzivat?! Tohle vsehcno vyctu jenom s jejiho lhostejnyho pohledu, kdyz ji zacnu jako ,,pubertak´´ licit ze vsehcno neni ztraceno ze si zivot musi uzivat, najit si neco co ju bavi atd. Chapu ze si mysli, ze se mi to rika jsem mlada a kazdej den je pro me necim novym...ale posledni odbou prenasi spatnouz naladu aji na me?! Budu snad tohle taky za nekolik desitek let taky prozivat, ma ten zivot teda vubec cenu..zni to sice hnusne ale nechci skoncit j,,ako ona´´..!Podle me by rodice meli detem davat nejakym zbusom na jevo ze zivot neni zbytecne, jinak se jim stane jako asi i me ze ztraci smysl zivota...chtela bych mit v rodicich nejen materialni podporu ale i fyzickou, nahrou stranu si ale umedomuju ze moje mam je taky jenom clovek!..Ale ted nevim jak dal chtela bych ji pomoci ale vlastne i me, ale envim jak?!Jit k prichiatrovi nebo co, v tomhle vazne nevim?!A pomuzem nam vubec?A jak to tam porbiha, ma to cenu?.....dekuju za pripadne odpovedi

Ahoj Katerino:)tvoje mama rozhodne potrebuje pomoc od odbornika,protoze sama se z toho nedostane a jedinej,kdo je schopnej ji pomoct, je opravdu psychiatr.Vim to z vlastni zkusenosti.Sama chodim k psychiatrovi.Oni ti vsichni reknou:mysli pozitivne.Jenze oni nevi,co to je,kdyz myslis na to,co si udelat,protoze uz to tak dal nemuzes vydrzet.A proto si myslim,ze bys mela mamu donutit k navsteve psychiatra. A pokud si myslis,ze pomoc potrebujes taky,tak bys nemela vahat. Muzes se jit zeptat k tvoji detske doktorce,jestli by ti nemohla nekoho doporucit.Psychiatr si s tvou mamou popripade s tebou promluvi,predepise ji nebo ti nake leky a domluvi se na terminu dalsi schuzky. Sice lecba muze trvat roky,ale ver mi,ze to pomaha.

Dobrý den,nevím jestli píšu do správné rubriky,protože nejsem sám schopen identifikovat své zdravotní problémy,pokud nějaké vůbec jsou.Proto bych nyní popsal co mě trápí,a kdyby byl někdo tak hodný a poradil mi.Je mi 23 let, jako osobnost jsem spíše introvert,u známých a kamarádů se tak příliš neprojevuji,někdy jsem dokonce i zábavný,avšak mezi cizími lidmi je to někdy hrůza,neumím navázat konverzaci pokud není nucená a čím déle to trvá tím horší mám náladu. Snažím se ale nedávat nic najevo,prostě akorát mlčím a krátce odpovídám.To ale není hlavní problém ale podle mě jen jeho důsledek......Dá se říci že od mala (ikdyž pociťovat jsem to začal tak v 15-ti letech)mám určitý vnitřní strach(stres)ze všeho možného(z budoucnosti,z lidí...co si omě myslí,z nějaké aktivity...že zas něco zvořu a tak dále).Jsem pomalejší typ člověka což to ještě zhoršuje.Docela často se mi hodně červená celý obličej,i když jsem v klidu.Když si lehnu na ucho slyším a cítím docela silně tep.Často mě bolí hlava ale né zas tak silně,spíše v ní taky cítím tepání.Praská mi v uších,cítím lehké bodání po těle a v břiše.Mívám(někdy taky docela často)stavy kdy si myslím že omdlím...cítím rychle tepat srdce(bojím se infarktu),odlehčení nohou,studený pot a celkové zeslábnutí...ale nikdy jsem neomdlel ba se mi ani nepodlomily nohy,ale většinou se musím oněco opřít.Toto se mi stáva někdy zničeho nic,nebo stačí jen na to myslet a přivodím si to sám,někdy při větší námaze či stresu.Trpím častou psychickou únavou(nesoustředím se,nechce se mi přemýšlet,učit se něco).Když něco dělám tak se mi často třesou ruce a jsem zbrklý...............toto všechno spojeno dohromady mi ještě víc sráží psychiku a říkam si že jsem méněcenný,mám problémy v práci,neumím být sebevědomí a věřit si.Navenek se ale snažím vystupovat jako úplně normální člověk,ikdyž to nejde na 100%,dusím to všechno v sobě a zatím jsem se nikomu moc nesvěřoval.Nevím totiž jestli jsou to opravdové problémy,zatím jsem neměl těžké potíže a navíc chci žít víceméně normálně.Horší je že v zaměstnání je těžké to skrývat.Snažím se myslet pozitivně i když lépe tojde negativně,snažím se všechno brát s nadhledem a žít co nejlépe to jde avšak bojím se že to takhle nepůjde do nekonečna.

Ahojky lidičky....je mi 21let.Minulý tyden se mi udelalo strašně špatně,necítila jsem půlku pravého těla,bylo mi na omdlení.Talky do hlavy.Ve spaní to samé,až to bylo horší.Myslela jsem si že budu mít infarkt nebo něco.Volala jsem si sanitku.Ty mi natocili EKG,všelijaké testy.A nakonec zjistili, ze mám neurozu nebo jak se to píše.Prostě ty deprese,uzkosti atd.Jsem z toho docela jeste vic zhroucená,protoze mi předepsali neurol 0,25.A ty prášky beru jen pri potížíš.Jenomže rano vstanu,a mam stracj jit ven mezi mezi lidi.Tak si ten prasek vezmu preventovne,protoze nedokažu vyjít ven s pocitem ze strachu s nekym mluvit atd.nikdy jsem to nemela.A nevim cim to je.Kde se to ve mě vzalo.Pracovala jsem jako servirka v Herně,a měla jsem dost nocnich kde jsem sem byla 1ě hodin porad sama.Muj pritel je z mostu a porad lítam sem a tam.Spím u rodicu v Tepliccíh a u nej take na střídačku.On chodi do prace a ja jsem celý dny sama doma.Je to asi tim.A ted se to ukázalo.Nechci být zavislá n apraskach.Nevím co delat.Je to hnusny pocit.radsi bych mela stokrát zlomenou ruku nebo nohu.Nez mít tuhle nemoc ošklivou.My nejsme blázni.Ale máme asi slabé nervy nebo ja uz nevím.

Som žena v stredných rokoch, mám dve dospelé deti. Manželstvo trvalo iba 9rokov.Deti som vychovala sama, otec nejavil záujem. Dnes má syn za sebou pestru mladost, ale je už z najhoršieho vonku, je zamestnaný a celkom dobre zarába. Dcera pracovala rozne v zahraničí a teraz nemože nájst uplatnenie doma. A teraz prečo vlastne píšem. Neviem či tiež nepatrím na psychiatriu, pretože mávam pocity ako uzkosti a strachu, mám výčitky,že som deti dobre nevychovala, alebo teda,že som sa málo snažila, bojím sa či si poradia keby som tu už náhodou nebola, nechce sa mi nič robit len stále riešit situaciu mojej dcery o jej prípadnom zamestnaní, a tu už dochádza medzi nami k hádkam a neporozumení. V rozčulení jednám zbrklo a neuvážene, ale naviem tomu zabránit, pretože sa bojim o jej buducnost. Ona si to neuvedomuje, že to robím len preto,že chcem pre nu to najlepšie a nechce aby som sa starala Má asi pravdu, lebo som až príliš starostlivá a vo všetkom jej chcem pomoct, poradit a porozprávat. Mám pocit, že sa na mne podpísala minulost. Detsvo som mala štastné, ale manželstvo som prežila s tyranom, vela stresu som prežila so synom s tým mám teraz pekný vztah. Zdá sa mi že som uplne vyčerpaná a velmi tažko znášam i ten najmenší stres. Siaham po tabletkách na ukludnenie, bez nich by som to asi nezvládla. Najviac týmto mojim stavom trpí moj priatel, ktory žije s nami.Ja nemám chut sa mu venovat ani bavit sa o niečom pre mna nezaujímavom, som proste odporná. Som smutná a akoby už život strácal pre mna zmysel. Ale čo deti?? Ked tu nebudem. Patrím k lekárovi??? Ďakujem

Ahoj Pavle,vim, jake to je, kdyz je ti opravdu zle, ale pred ostatnimi se musis tvarit, ze ti vlastne vubec nic neni, pritom bys chtel, aby ti konecne nekdo pomohl. Rozhodne bys nemel otalet, protoze tyhle problemy sam proste nevyresis a mel bys zajit bud za psychologem nebo lepe za psychiatrem. Ten si s tebou popovida a pak se dohodnete co dal a budes se hned citit lip.

Dobry den, myslim, ze pokud mate takhle porad strach a nemyslite pozitivne, ze byste mela hledat pomoc u odbornika. Promluvite si, uz jenom to pomaha. Opravdu. Domluvite se, co dal. A to ze se nevenujete problemum vaseho pritele je dusledek toho, jak sama se spatne citite a nemate proste naladu mluvit, poslouchat... Vim, jake to je. Rozhodne se nijak nestydte za to, ze pujdete k psychiatrovi! Kdyz je nekdo nemocny psychicky je to horsi jak nemoc fyzicka, to vam podtvrdi kazdy doktor.

V poslední době nemám vůbec na nic náladu.Nic mě nebaví .Od malička jsem sportovala,ale ted?Představa, že bych měla jít někam neco dělat je opravdu děsná. Nic se mi nechce a nejlíp je mi v posteli. Cítím se strašně unavená. Taky mě vytočí,nebo spíš rozhodí každá maličkost. Kvůli tomu jsem nepříjemná na všechny okolo sebe.Odnáší to všichni za mě.Chodím do školy,k tomu večer do práce...Pak přijdu za přítelem a mám zase tu svou ,,náladu". Už mu to značně vadí a dává mi to najevo...Nedokážu se ted ani ničemu zasmát.Pořád přemýšlím,že si něco udělám.Připadá mi,že tu všem jen ted ublizuju.A to ja nechci.....

ahoj, myslim,ze kdyz si prectes, co sem napsala k dotazum od predchozich dvou lidi, co sem napsali, tak pochopis, ze potrebujes pomoc. A to rychle, uz jenom to, ze myslis na to, jak si ublizit, je hodne spatny. Dej na me a domluv si schuzku s psychiatrem. Drzim pesti :)

ahoj, taky mam pořád nějaké deprese. před třemi roky jsem brala antidepresiva, ale pak se můj stav zlepšil a taky jsem hodně přibrala, tak jsem je vysadila. je mi 27 let a psychické problémy na sobě pozoruji už od dětství. mám strach z různých nemocí. tenkrát to byl nádor na mozku, protože mně pořád bolela hlava a teď zase šílíl z mrtvice. stačí mně někde něco slyšet nebo si přečíst a pak už jsem úplně hotová. tento strach už trvá skoro rok. vím, že si to pěstuju sama, ale nějak se toho nedá zbavit.mám různé tělesné příznaky, třeba mravenčení po celém těle, jako by se mi zvedala kůže, brní mně třeba rty nebo tvář, no prostě hotovo. začala jsem chodit k psycholožce, ale o strachu z mrtvice jsem jí ještě neřekla. mám někdy vyšší tlak, beru na to prášky, ale to si asi taky způsobuji sama těma nervama. Tak jestli někdo máte podobné problémy, tak pisněte. Jo a držím vám všem palce!

Ahoj je mi 21, měsíc trpím depresemi, minulý týden jsem si nechala napsat léky, protože už vám, že bych to sama nezvládla. Všechno co tu popisujete moc dobře znám. Zoloft beru teprve týden, takže ještě nic moc. Chtěla bych se zeptat, jestli je možné, že deprese ovlivňuje můj vztah k mému partnerovi. jsem přes týden ve škole v Praze a domů se vzacím na víkendy. Dříve jsem se na něj moc těšila, poslední dobou se na něj už ani moc netěším a mám pocit, jako by mezi námi bylo něco špatně. Přitom se teď opravdu moc snaží mi ve všem pomáhat. Děkuji za odpověď

Ahoj,já taky trpim depresema. Uz sem vyzkousela pres sest leku jak na deprese tak i na spanek,abych se celou noc neprobouzela. Zoloft jsem brala taky,a byl to prvni prasek,co mi pomohl,ale otykaly mi z nej nohy:(takze sem musela vyzkouset dalsi leky... zatim nic moc... ty sama za to,ze se na tveho pritele netesis,nemuzes,za to muze ta hnusna deprese. Znam to,kdyz proste nemas na nic naladu, kdy je ti fakt zle a chces mit od toho vseho konecne svatej klid, chces nekam utyct a nad nicim uz nepremyslet a je jenom dobre,kdyz mas nekoho vedle sebe,kdyz te ma kdo obejmout a snasi, kdyz mas tyhle stavy. Toho si vaz.Az ti zacne nejaky lek zabirat,ver mi, ze se vsechno zmeni v lepsi, budes mit lepsi naladu, budes se citit lip, budes se tesis na sveho pritele:)a vsechno ti pujde lip.Preju hodne stesti:):-*

ráda bych vám doporučila k přečtení myšlenky Jiddu Krishnamurtiho... je třeba, číst je se zaujetím, otevřeným pohledem, který neodsuzuje /sama sebe/, střežit se škatulkování.. a po kouskách nahlédnout.. Hodně štěstí.. htt p://www.jiddu-krishnamurti. net/cs/002/jiddu-krishnamurti. php

Ráda bych si dopisovala s někým kdo trpí depresemi tak jako já k psychiatrovi chodím,léky beru ale nic mě netěší,nebaví je mi 34 let,vdaná jedno dítě a nevim co už dělat možná se najde někdo kdo má stejný problémy a poradí mi co stím dělat,nebo jak se lečí píši i svůj meil kdo bi měl chut si semnou psát jak depresi porazil děkuji Marcela [email protected]

Ahoj Marcelo,nahodou jsem prisla na tyto stranky.Ja sama se lecim 4 roky na depresi,mam 1 dite,jsem vdana a mam 34let.Byla jsem i v lecebne a stav neni moc dobry.Jsem strasne nervozni a vsechno me stve.Jak jsi na to ty?

adélo ozvy se mi na můj meil ráda bych si psala o svých problémech i o tvých pokud budeš mít zájem budu ráda [email protected]

Ahoj, nevim jestli bych mela navstivit nejakyho doktora. Je mi 18 a asi pred tremi lety sem se zacala rezat obcas ziletkou, kdyz sem ji mela po ruce a nebo proste necim ostrym, kdyz to na me prislo. Pak to bylo celkem dobry (chvili) protoze na ty jizvi prisla mama, ale ta na me jenom kricela a nechapala a ja sem s ni o tom ani nechtela mluvit, vlastne s nikym. Ale ty debilni nalady tu byly porad. Taky sem v ty dobe zacala byt nemocna nejdriv to byla mononukleoza- asi dva mesice doma sama vetsinou.. potom prichazely dalsi nemoce slepak a s tim dalsi potize.. Ja bych chtela nejak pomoct,mam přitele a ten vedel o tom ze sem se driv rezala ale nechapal to, ale uz nevedel o tom ze v tom pokracuju, asi sem to dobre skryvala, no ale pak jednou na ty novy jizvy prisel a fakt to nebylo prijemny a kvuli nemu se ted premaham abych to nedelala ale je to hrozne tezky mam ty moje nalady cim dal vic a cim dal horsi.. nevim jestli je to deprese ja to nepoznam ale vim ze proste nejsem v pohode. A jeste ke vsemu sem v posledni dobe hrozne precitlivela, vsechno se me hned dotkne, a myslim ze nejsem vubec k nicemu a je mi hrozne smutno ale proc me sakra nikdo nemuze pochopit

ahoj Lucy,rozhodne bys mela navstivit doktora,protoze kdyz si takhle ublizujes,tak to neni nic dobryho. Ja ti rozumim, vim co to je, mit takovyhle nalady. Me je sedmnact a mam problemy s naladama skoro dva roky,kdyz uz jsem fakt nemohla,tak jsem navstivila jednu psycholozku,ta mi akorat rekla,ze bych mohla zkusit nejaky caje a ze by to pak melo byt dobry,ale mesic po tom jsem se malem predavkovala praskama a zkoncila jsem u psychiatricky, kterou navstevuju jeste ted a jeste dlouho budu,protoze se to nelepsi. Takze se rozhodne neboj a objednej se k nejakymu psychiatrovi jeste driv,nez se totalne znicis. Kdyz bys nevedela, jakyho si najit nebo tak,tak by ti nejakyho mel doporucit tvuj lekar. Ale fakt to udelej.

Ahojte všichni, kteří sem píšete. Taky bych ráda přidala pár svých zkušeností. Je mi 21 let. Na podzim 2008 jsem prožila hodně střesové období (škola, práce, zpěv-sbor), kdy jsem téměř 3 měsíce v kuse vstávala v šest ráno a do postele se dostávala v jedenáct večer. Ale zvládala sem to. Pak jsem v lednu šla na obyčejnou zkoušku ve škole a najednou to všechno začlo - strašně mě rozbolel žaludek a odvezli mě nakonec sanitkou do nemocnice. Po dvou dnech mě pustili, s tím, že nic nenašli. Pár dní jsem byla v pohodě, sice hodně unavená, ale jinak nic neobvyklého. No a najednou mi začalo být jaksi divně, špatně, nechápala jsem svoje pocity. Nakonec to dopadlo tak, že si mě odvezla máma domů do Prahy. A tam to všechno začlo. Najednou mi bylo vnitřně úplně na roztrhání, klepala jsem se jak ratlík a v hlavě mi hučelo. Nechápala jsem, co se se mnou děje. Až pak mě napadlo, že by to mohla být deprese. Začala jsem pátrat po příčinách. Prodělala jsem od té doby mnoho vyšetření (krev, CT břicha, gastroendoskopie...), ale všechna dopadala vpořádku. Zezačátku to ale bylo fakt šílený, celé dny mi bylo blbě. Vždycky jsem byla veselá holka, která se ničím nenechala rozhodit, a najednou tohle. Dodnes to úplně nechápu, ale vím, že člověku se neděje nic jen tak, že všechno má nějakou svou příčinu. Doktor mi napsal na uklidnění Mirzaten, který beru už 2 měsíce, pomáhá, ale problémy úplně nevyřeší. Ale jsem alespoň schopná normálně fungovat. Začala jsem chodit na psychiatrii, nestydím se za svůj problém a chci ho řešit. Nyní jsem se rozhodla, že ještě zkusím psychoterapeuta, který bude s mou depresí pracovat, protože jenom prášky to nevyřeší. Mám strach kamkoli chodit, hlavně sama, protože mi navíc ještě zjistili problémy s krční páteří, takže často je mi i na omdlení a navíc mě stále pobolívá to břicho, se kterým to všechno začalo. Ale věřím tomu, že to může být i psychikou, protože člověk se dopředu bojí a říká si: "půjdu tam, ale co když se mi udělá zle atd?". Taky si to často říkám, ale snažím se na to nemyslet. Protože vím, že na co člověk myslí, to si k sobě přitahuje a pak se to může opravdu stát. Četla jsem tu skoro všechny příspěvky a jedna slečna psala, že jí přijde, jakoby neměla radost z toho být se svým přítelem, i když jí to vždy těšilo a přítel jí hodně pomáhá. Já mám úplně to stejné. Vím, že svého přítele mám hodně ráda a chci s ním být, ale taky jakoby to teď nebylo úplně ono. Ale hlavně se teď musím koukat na sebe, abych se co nejdříve vrátila zpět a našla zase smysl života. Taky mi často připadá spousta věcí zbytečných, ale pokud mě už takové myšlenky přepadnou, snažím se jakkoli zabavit, protože pokud nad tím budu přemýšlet, bude to jen horší. Ještě bych na závěr přidala jednu radu: navštívila jsem jednu léčitelku, která mi řekla, že deprese si člověk způsobuje tím, že neříká, co si doopravdy myslí, nevyjadřuje své skutečné pocity, dusí je v sobě a tím si způsobuje deprese. Něco na tom bude. Já se nyní učím vyjadřovat svoje pocity za každou cenu, ať se to někomu líbí, nebo ne. A věřte, že to určitě pomáhá. Takže říkejte, jak vám je, co si ve skutečnosti myslíte a jak se cítíte. Jinak přeju hodně zdaru všem a sílu bojovat.

Ahoj ještě jsem se chtěla zeptat jak to u psychiatra probíhá.. Uz jsem si nasla jednu doktorku a chystam se k ni objednat, ale mam docela strach z toho. Tak kdo to znate mohl byste mi o tom neco napsat??

Kdyz tam prijdes, tak se te doktorka zepta, co te trapi, jestli uz sis nejak ublizila nebo tak a pak to s tebou zacne probirat podrobneji. Vetsinou to trva tak hodinu, nez se dohodnete, co dal, asi urcite ti predepise nejaky prasky a dohodnete se na dalsim terminu schuzky. Ale urcite se toho neboj, nemas proc. Preju hodne stesti:)

Dobrý den všem.Vím,že tyhle otázky jsou asi obvyklé,přesto bych se rád zeptal.Od dětství mám skoliozu páteře a vystřeluje mě to do předu v levo do žeber což imituje kolapsové stavy a člověk úzkost propadám mnohem více.Točí se mi hlava,buší srdce,mám migrenoidní stavy,bolestria hlavy a tradiční příznaky.Prošel jsem řadou neurologických vyšetření,beru už 8 let Zoloft od Psychiatra sportuji nekouřím.Přesto úzkostmi trvají.Momentálně se mi zase ve větší míře vrátili,dopravazí je nepravidelný tep atd.Poradí mě někdo?

Jestiže již 8 let berete Zoloft a není vám nic moc,, bylo by asi vhodné změnit léčbu-nebo psychiatra. Deprese není žádná sranda, chce to dobrého psychiatra, podporu přátel nebo rodiny, dobrá je i návštěva psychologa, skupinová terapie atd. Nebýt mé vynikající paní doktorky tak tu už zřejmě nejsem. A psycholog mi taky moc pomáhá. Podle toho, že se takhle dotazujete tady to vypadá, že váš psychiatr vám nemůže pomoct? Nebo s ním o tom nemlkuvíte? K vašemu psychiatrovi musíte být upřímný. Psychiatr, který s vámi moc nemluví, jen předepíše léky, nebude asi ten nejlepší. Já měla deprese víc než 20 let a 3roky se léčím, dřív jsem jen přežívala a dnes dokonce už někdy i žiju, Dá to moc a moc práce, často upadnu a snažím ae zase vstát.a někdy to jde teda pěkně ztuha. Ale jde to .Přeju úspěšnou " cestu" z deprese. Ahojky

ahoj,potřebovala bych poradit.myslím si,že trpím depresemi,ale nejsem si jista,zda jsem nemocná,nebo jsem "jen" unavená.Mé problémy spočívají v tom:něco se ráno stane a já večer,v noci přemýšlím,zda to bylo dnes,nebo včera.mám křeče v těle,ruce,žaludek,někdy nohy,a havně tíseň na hrudi.nutkání na zvracení,ztrácím se někam do tunelu.je tam teplo,ale mlha.někdy se mi stane,že nejsem schopna odhadnout vzdálenost(když jedu autem,brzdím daleko,nebo vedle,místo "za")kouřím jen 2 cigarety denně a to nědy vůbec a alkohol?1 panák,ze slušnosti,dělám servírku.a to taky max 3 za týden.kolektiv je dobrý,šéf perfektní,manžel mě hýčká,dcerka dělá jen radost.co se děje?za kterým lékařem jít?děkuji za názor a přeji hodně sluníčka.p.s. je mi 29 let

Jděte bez obav k psychiatrovi, deprese mají různé příznaky a stavy, a zda se jedná o depresi může posoudit jen lékař. Nic se nebojte tam jít, já se bála a zkazila jsem si tak větší část života. Takže až si tohle přečtete, vezmete zlaté stránky a objednáte se ? Je lepší udělat cokoli, než nic. Moc vám přeju, ať zase můžete prožívat spokojený život S a PRO svou rodinu. A opravdu můžu doporučit NEVÁHEJTE !. :-)