Ahojte všichni, kteří sem píšete. Taky bych ráda přidala pár svých zkušeností. Je mi 21 let. Na podzim 2008 jsem prožila hodně střesové období (škola, práce, zpěv-sbor), kdy jsem téměř 3 měsíce v kuse vstávala v šest ráno a do postele se dostávala v jedenáct večer. Ale zvládala sem to. Pak jsem v lednu šla na obyčejnou zkoušku ve škole a najednou to všechno začlo - strašně mě rozbolel žaludek a odvezli mě nakonec sanitkou do nemocnice. Po dvou dnech mě pustili, s tím, že nic nenašli. Pár dní jsem byla v pohodě, sice hodně unavená, ale jinak nic neobvyklého. No a najednou mi začalo být jaksi divně, špatně, nechápala jsem svoje pocity. Nakonec to dopadlo tak, že si mě odvezla máma domů do Prahy. A tam to všechno začlo. Najednou mi bylo vnitřně úplně na roztrhání, klepala jsem se jak ratlík a v hlavě mi hučelo. Nechápala jsem, co se se mnou děje. Až pak mě napadlo, že by to mohla být deprese. Začala jsem pátrat po příčinách. Prodělala jsem od té doby mnoho vyšetření (krev, CT břicha, gastroendoskopie...), ale všechna dopadala vpořádku. Zezačátku to ale bylo fakt šílený, celé dny mi bylo blbě. Vždycky jsem byla veselá holka, která se ničím nenechala rozhodit, a najednou tohle. Dodnes to úplně nechápu, ale vím, že člověku se neděje nic jen tak, že všechno má nějakou svou příčinu. Doktor mi napsal na uklidnění Mirzaten, který beru už 2 měsíce, pomáhá, ale problémy úplně nevyřeší. Ale jsem alespoň schopná normálně fungovat. Začala jsem chodit na psychiatrii, nestydím se za svůj problém a chci ho řešit. Nyní jsem se rozhodla, že ještě zkusím psychoterapeuta, který bude s mou depresí pracovat, protože jenom prášky to nevyřeší. Mám strach kamkoli chodit, hlavně sama, protože mi navíc ještě zjistili problémy s krční páteří, takže často je mi i na omdlení a navíc mě stále pobolívá to břicho, se kterým to všechno začalo. Ale věřím tomu, že to může být i psychikou, protože člověk se dopředu bojí a říká si: "půjdu tam, ale co když se mi udělá zle atd?". Taky si to často říkám, ale snažím se na to nemyslet. Protože vím, že na co člověk myslí, to si k sobě přitahuje a pak se to může opravdu stát. Četla jsem tu skoro všechny příspěvky a jedna slečna psala, že jí přijde, jakoby neměla radost z toho být se svým přítelem, i když jí to vždy těšilo a přítel jí hodně pomáhá. Já mám úplně to stejné. Vím, že svého přítele mám hodně ráda a chci s ním být, ale taky jakoby to teď nebylo úplně ono. Ale hlavně se teď musím koukat na sebe, abych se co nejdříve vrátila zpět a našla zase smysl života. Taky mi často připadá spousta věcí zbytečných, ale pokud mě už takové myšlenky přepadnou, snažím se jakkoli zabavit, protože pokud nad tím budu přemýšlet, bude to jen horší. Ještě bych na závěr přidala jednu radu: navštívila jsem jednu léčitelku, která mi řekla, že deprese si člověk způsobuje tím, že neříká, co si doopravdy myslí, nevyjadřuje své skutečné pocity, dusí je v sobě a tím si způsobuje deprese. Něco na tom bude. Já se nyní učím vyjadřovat svoje pocity za každou cenu, ať se to někomu líbí, nebo ne. A věřte, že to určitě pomáhá. Takže říkejte, jak vám je, co si ve skutečnosti myslíte a jak se cítíte. Jinak přeju hodně zdaru všem a sílu bojovat.
Přidat nový komentář