Trápí vás střevní potíže, nadýmání nebo křeče v břiše? Možná patříte mezi 13 % české populace, jež se potýká se syndromem dráždivého tračníku neboli IBS. Na první pohled nenápadné projevy jsou často zaměňovány za běžné zažívací problémy, které časem zkrátka odezní. Ve skutečnosti však syndrom může přetrvávat celé roky a výrazně ovlivňovat kvalitu života – od každodenního fungování až po psychickou pohodu.
Tak jak to všechno začalo.............toto píšu snad už po xté, vždycky se moc rozepíšu, protože toho mám tak moc co bych chtěla říct. Takže jenom ve zkratce, protože by jsem napsala opravdu mnoho slov a řádků.......V květnu roku 2004 jsem na sobě začala pozorovat zvýšenou únavu a dělali se mi hodně modřiny, aniž bych si uvědomovala, že jsem se někde bouchla. Ale nějak jsem to nebrala na vážnosti a v červenci 2004 jsem odjela na dovolenou k moři. Tam se mi tedy ještě k dosavadním příznakům přidalo, krvácení z dásní, nadměrné pocení a nakonec už i velká slabost a zvracení. Po návratu domů jsem pro klid duše šla k paní doktorce, které jsem se hned když jsem ji sdělila příznaky moc nezdála, takže mi okamžitě odebrala krev a poslala do laboratoře. Za pár hodin mi volala, ať se okamžitě k ní vrátím. Tam mi oznámila, že mám nějaké problémy s krví a že musím nastoupit do nemocnice. V nemocnici mi sdělili, že mám vážné onemocnění krve a že se čeká ještě na další výsledky, ale to jsem zatím byla víceméně docela v pohodě, protože jsem si říkala, tak co pár dní si tady poležím a bude. Ale asi po půl hodině mi řekli, že mám podezření na Leukemii a že mě převezou do Olomoucké nemocnice, protože tam jsou na to specialisté. V tu chvíli se mi zhroutil celý svět, říkala jsem si proč zrovna já.......a co moje rodina, tak bude hrozně smutná až se to dozví. Celou cestu v sanitce, jsem uvažovala nad tím, že jsem měla ještě tolik plánu a tolik věcí co jsem chtěla udělat, tak se přece jen tak nevzdám, ale měla jsem strašný strach. V Olomouci a za to bych jim chtěla hrozně moc poděkovat, mě hodně uklidnili a začala jsem se na to dívat tak nějak pozitivně. Prostě jsem si řekla, že se budu dívat pořád dopředu, že to je prostě jen taková zastávka na které budu muset chvilku posečkat. Léčbu jsem naštěstí zvládala celkem dobře, rodina mě taky hodně podržela a transplantaci kostní dřeně jsem naštěstí u mého typu leukemie nepotřebovala. Momentálně je to rok a půl co jsem skončila s léčbu v nemocnici a léčím se už jen ambulantně. To by mělo trvat asi ještě půl roku a pak doufám a moc si přeji, aby všechno probíhalo dobře a já se zase mohla vrátit do “normálního“ života.
Přidat nový komentář