Není to tak dávno, co jsem si uvědomila, že bulimií trpím také. Začalo to asi před půl rokem. V té době jsem pravidelně sportovala (5-6x týdně), měla jsem skvělou, zpevněnou postavu, proto pokaždé, když jsem si dala kousek čokolády nebo něčeho nezdravého měla jsem okamžité výčitky a jediná cesta, která mě v té době napadla, jak si dopřávat ale neztloustnout bylo zvracení. Zprvu jsem zvracela jen, když jsem snědla sladké, později už skoro po každém jídle. Přestala jsem sportovat a začala jsem se přejídat, byla jsem schopná sníst 3x větší porce než dřív. Bylo mi jedno kolik toho sním, věděla jsem, že se toho za chvilku ,lehce´ zbavím. Nikdy jsem však nevyzvracela vše, prostě to nešlo, pořád jsem si říkala, že vyzvracím jen to, co ,přebývá´, to co jsem snědla navíc. Ted, když to píšu, tak to zní opravdu nelogicky, ale v té době mi to přišlo naprosto v pořádku. Nikdy jsem díky mému zvracení nezhubla, spíš naopak. A čím víc jsem přibírala, tím častěji se zvracela. Po nějakém čase na to přišli moji rodiče, když mě načapali a mně se to nepodařilo zamluvit. Měli jsme několik nekončících rozhovorů a hlavně hádek. Chtěli vědět důvod, co mě k tomu dohnalo, proč to dělám a také začaly nekončící přednášky o jídle. Nikdy jsem jim to pořádně nevysvětlila, tohle je poprvé co se nějakým způsobem svěřuji se vším. Na druhou stranu jsem se rozhodla s tím něco dělat, začala jsem se stravovat podle jasně daného jídelníčku a také jsem opět začala sportovat. Hubnu a myslela jsem si, že vše je v pořádku. Ale občas, když sním něco mimo jídelníček nebo když mám záchvat žravosti (hlavně když jsem ve stresu), jediná myšlenka, kterou mám v hlavě je ta, jak to vyzvracím. Jsem teprve na začátku a už nevím jak z toho ven. Myšlenky na jídlo mě naprosto ovládají, myslím na něj skoro neustále. Nevím, jak z toho ven a celkem pochybuji o tom, že by mi pomohl psycholog.
Přidat nový komentář