Žloutenka (ikterus)

Žlučové barvivo (bilirubin) vzniká z červeného krevního barviva hemoglobinu po rozpadu červené krvinky (ta žije v průměru 120 dnů) a uvolnění železa. Bilirubin je v určitém množství přítomen v krvi a s ní se dostává do jater, kde je pozměněn a v tzv. konjugované formě vyloučen spolu se žlučovými kyselinami a cholesterolem do žluči. Ve střevě, zejména v tlustém střevě (tračníku) se bilirubin dále přeměňuje a dává stolici hnědou barvu.

Jestliže koncentrace bilirubinu v krvi přestoupí určitou hodnotu, proniká do kůže, sliznic a očního bělma a způsobuje zežloutnutí různých odstínů a intenzity. Navíc bývá přítomno nepříjemné svědění. Vzniká třemi způsoby:

1) Hemolytický ikterus. Množství bilirubinu stoupne natolik, že ho játra nestíhají dostatečně rychle přeměňovat (konjugovat). K této situaci dochází pravidelně hned po narození, protože plod potřebuje před narozením podstatně více červených krvinek než poté, co začne dýchat. Tato žloutenka novorozenců je přechodná a ve většině případů sama zmizí. Stejným mechanizmem vzniká přechodný ikterus u lidí s hemolytickým typem chudokrevnosti (viz anémie).

2) Hepatotoxický ikterus. Játra nejsou schopna zpracovat normální množství bilirubinu a již zpracovaný bilirubin uniká z poškozených jaterních buněk zpět do krve. Tato situace nastává, pokud jsou játra poškozena zánětem, alkoholem, chemicky (např. rozpouštědly) nebo nádorem. Pokud se podaří stav jater zlepšit, žloutenka ustupuje, pokud ne, provází těžká žloutenka jaterní selhání.

3) Obstrukční ikterus. Nejčastější příčinou zežloutnutí je neprůchodnost (obstrukce) žlučových cest. Překážkou bývá kámen, který se do žlučových cest dostane ze žlučníku, někdy také nádor (např. slinivky břišní), který stlačí žlučovod zvenčí, vzácně se jedná o nádor rostoucí přímo ve žlučových cestách.

Léčení žloutenky

Řídí se příčinou: z epidemiologických důvodů je třeba především rozlišit infekční hepatitidu od obstrukčních ikterů. Základní vyšetřovací metodou je sonografie. Nejvděčnější je léčení choledocholitiázy (kamenů ve žlučovodu), protože se většinou podaří kámen stáhnout do dvanáctníku kličkou nebo košíčkem, vysunutými z endoskopu, zavedeného ústy do dvanáctníku. Jinou, složitější metodou je rozbití kamene rázovou vlnou (litotrypse), úlomky buď odejdou spontánně, nebo následuje endoskopie a rozšíření ústí žlučovodu tzv. papilotomií. Pokud se odtok žluči obnoví, bilirubin se postupně z kůže i sliznic uvolní a pacient "odžloutne".