Z vraku jsme vylezli po svých

Jeli jsme na letní dovolenou. Ačkoli jsem řidičák neměla dlouho, měla jsem najeto hodně a řízení mě opravdu bavilo. Zbývalo už jen několik málo kilometrů do cíle... Manžel mi chvilku před tím při přestávce nabídl vystřídání, ale já se necítila unavená, naopak... Kéž bych ho bývala poslechla.

Už ani nevím, o čem jsme horlivě diskutovali. Předjížděla jsem právě kamion (ten večer už několikátý) a chystala se zařadit zpět do pruhu. Najednou - nevím ani co se pořádně stalo, jestli jsem se něčeho lekla, nevím... Možná částečně i z nezkušenosti jsem pohnula volantem prudčeji, než bych měla a auto se rázem stalo naprosto neovladatelné, ještě jsem to zkusila vybrat doleva, doprava. Nakonec jsem cítila jen prudký čelní náraz do levých svodidel, lehkou ránu o něco do hlavy a střepy v puse... Pak už auto stálo. Během toho, co jsme, jak jsem později zjistila, točili hodiny kolem svodidel, nás předjel ten předjížděný kamion, jehož řidič nám v zápětí přispěchal na pomoc.

Nestalo se nám v podstatě nic. Šrám na čele, na lokti a natažené krční svaly byly nepatrnými v porovnání s tím, co se stát mohlo. O pár metrů dál už nebyla svodidla, která jsem ve 110km rychlosti slušně poničila, ale betonové bloky a hned za nimi most! Z auta jsme vylezli po svých, čemuž nechtěl nikdo, kdo auto viděl, vůbec věřit - posuďte z fota sami...

Dodnes si budu pamatovat 362. km rakouské dálnice. Policisté přijeli během chvilky, okoukli auto, nás, můj řidičák... Zapsali si, že ho nemám dlouho, přivolali odtahovku a bylo hotovo. Překvapivě nás až do doby, než jsme se dostali zpět domů (cca den a půl), neviděl žádný lékař...

Jak už jsem psala, mohlo se stát cokoliv, díky Bohu jsme měli hromadu štěstí v neštěstí. Stačilo pár vteřin a vše mohlo být jinak. Dnes už znovu jezdím, i po dálnici, ale pořád mám na mysli, že stačí jen chvilinka. Říká se, že každý řidič si "musí" nějakou tu nehodu zažít, tak doufám, že už mám vybráno na celý život.

Hodně dobrých konců všem přeje Lucie.