Co proti tomu máte? Feťáci fetujou, alkoholici pijou a já si svoje věci řeším po svém, tak mě nechte na pokoji Nic nechápete tak do toho nemluvte
Z NABÍDKY LÉKÁRNA.CZ
Je těžké uvěřit, že by si někdo mohl způsobovat dobrovolně bolest, pořezat se tak, že teče krev a zůstávají hluboké jizvy. Jestliže ale nahlédnete pod pokličku tohoto Tabu, s hrůzou zjistíte, že v ordinacích psychologů a psychiatrů je to velmi častá věc, kterou řeší zvlášť s hodně mladými lidmi. A to mluvíme o těch, kteří si svůj problém přiznali a do ordinace našli cestu. Desítky ostatních zatím možná sedí právě teď na vaně, v ruce žiletku - krev z jejich čerstvé rány kape na zem.
Proboha, co je k sebepoškozování vede, napadne vás. Překvapilo by vás, jak "všedně" by mohly jejich důvody vypadat. Necítí dostatek lásky, jistoty, v hlavě se jim honí myšlenky na smrt. Ale nemluví o tom nahlas, nesvěří se - dokonce mohou vypadat jako velmi úspěšní, oblíbení a veselí. Ostatně přečtěte si příběh třiadvacetileté Veroniky, která našla odvahu se svěřit.
Krev a bolest mne uklidňuje, říká Veronika
Kdy jsem začala? Bylo mi tak patnáct, možná skoro šestnáct. Hodná holka, premiantka třídy, jedináček, co měl všechno. Najednou bylo doma nesnesitelně, naši se hádali. Křičela jsem na ně, ať toho nechají, ať se pořád neštěkají, ale táta mě poprvé v životě praštil. Zavřela jsem se do koupelny a tam mě to najednou napadlo. Uklidnilo mě to… Táta se mi omluvil, snažil se to napravit, usmířili jsme se.
Udělala jsem to několikrát, než si máma všimla. Začala do mě hučet, že to je špatné, že to nesmím, že bude líp. Tak jsem se začala pálit vařící sprchou tam, kde nemohla nic vidět. Byla to úleva, zase takový klid. Pak jsem si začala připadat jako zbabělec, tak jsem si dokazovala, že nemám strach – no, a zase vzala do ruky žiletku, nůž. Na to už nikdo nepřišel.
Naši se rozvedli, máma si našla novýho chlapa a byla těhotná. Mně bylo osmnáct a mohla bych být spokojená – nevlastní táta se ke mně choval dobře, měla jsem dva táty, který mi dávali, co jsem chtěla. Ale stejně jsem vždycky měla proč se zavřít v koupelně a udělat to…
Začala jsem chodit s klukem a nechtěla, aby to věděl, tak jsem přestala. Chodili jsme spolu asi půl roku a po celou dobu jsem se neřízla, jen párkrát spálila, ale stejně jsem mu to jednou řekla. Začal mě hlídat. Vydržela jsem dalších pár měsíců a pak po jedný hádce jsem se řízla. Věděla jsem, že to bude řešit, že se pohádáme, ale prostě jsem to potřebovala. Nakonec jsme se rozešli, řekl, že s bláznem nebude, že bych podřízla jednou i jeho… Prostě mě vůbec nepochopil. Dodnes se řežu, občas mám pocit, že s tím chci bojovat, jindy chci prostě jen umřít a je mi to jedno. Nechci ale skončit s antidepresivy nebo jinými léky. Přece na tom nejsem pořád tak špatně.
Řešení existuje, vzkazuje psycholog
Jak příběh Veroniky komentuje odborník?
Dobrý den Veroniko,
Váš příběh není ojedinělý. Ve své praxi psychologa a psychoterapeuta se setkávám s podobnými osudy poměrně často. Problém sebepoškozování se týká nejčastěji dospívajících a mladých dospělých lidí, kteří mají často společné střídající se prožitky vnitřního napětí, pocity beznaděje, prázdnoty, zoufalství či myšlenky na tomto světě vůbec nebýt. Sama popisujete, že Vám moment sebepoškození přináší úlevu a klid. Bohužel, problém se tím neřeší a úleva je pouze dočasná. Z dlouhodobého pohledu je to způsob, jak nahromaděné napětí a energii obracet proti sobě a tím si ubližovat.
Všechno má svůj důvod, stejně tak sebepoškozování nevzniká jen tak samo o sobě. Nejčastější příčinu nalézáme v konfliktních rodinných vztazích a výchově, kde dítě nedostává dostatek jistoty, podpory, pochopení, ale i pevných hranic.
Neznamená to však, Veroniko, že s Vaší životní situací nemůžete nic dělat. Najdete-li dostatek vlastní motivace a možná i odvahy svůj život měnit, můžete podstoupit psychoterapii. Je mnoho psychoterapeutických přístupů a každý terapeut má svůj osobitý styl. Společným rysem pro terapeutický vztah však bývá bezpečný prostor, ve kterém se postupně krok po kroku můžete učit co nejlépe porozumět sama sobě, hledat způsoby, jak své životní potřeby postupně naplňovat, najít smysl a jistotu ve svém životě a vztazích s ostatními, objevovat, co můžete ve svém životě měnit, abyste úlevy a klidu dosáhla jiným způsobem.
Přeji Vám, Veroniko, abyste se jen tak nevzdala a v případě vlastního rozhodnutí neváhala říci si o pomoc odborníkovi.
Mgr. Marian Bartoš, Psychoterapeutické centrum Řipská, www.terapie-psycholog.cz
Téma sebepoškozování se už objevilo i v v našich diskusích. Najdete tam zpovědi těch, kteří mají stejný problém i těch, kteří už se z toho dostali a chtějí pomoci. Prožili jste něco podobného a můžete ukázat cestu k uzdravení? Trpíte tímto problémem právě teď a hledáte radu? Zapojte se do diskuse. Můžete nám také napsat.
Přidat nový komentář