Strach ze školy

„A tak se schovávám za dveřmi, aby mě neviděla Realita, až vejde…“.
(Fernando Pessoa, Kniha neklidu)

Je stále dost dětí, pro které představuje nástup do školy a někdy i celé školní období trauma. Je to brána kterou mohou vstoupit do kruhu, který se uzavře až v dospělosti. Přitom existují možnosti, jak tento „kruh“ včas přetnout a najít ten správný klíč k uzavření „fobické brány“ jednou provždy. Na to, kde hledat příčiny těchto stavů, jak jim předejít, případně jak s nimi v rozvinuté fázi naložit, jsme se zeptali psychiatra doc. MUDr. Jána Praška z LF UP v Olomouci.

* Stejně tak jako existuje „strach z bílých plášťů“ , kdy si dítě vytvoří negativní postoj k lékařskému ošetření na základě bolestivého zákroku, je tu i „strach ze školy“. Co je jeho primární příčinou?

Každá fobie je vlastně vrozeným strachem, na který se naštěstí lze adaptovat. Školní fobie je z diagnostického pohledu druhem sociální fobie, kdy má dítě strach chodit do školy. Jeho strach může pramenit například z toho, že nezvládne určité věci výkonově, ale častěji je dán tím, že bude nějak posmíváno, ztrapněno nebo ironizováno kolektivem.
Rozhodující je celková úzkostnost konkrétního dítěte, která je částečně geneticky daná (asi ve 30%), V 70% ho ovšem ovlivní to, co ho v životě potká. Mezi takové nejzávažnější momenty, které mohou dítě výrazněji zasáhnout a později vést i k úzkostnosti ve škole a v dalším životě, je předčasná separace od matky. Dítě bylo například delší dobu samo v nemocnici, předčasně (tj. nezralé) odloženo do jeslí nebo školky. Mnohdy sehrává roli i perfekcionalismus matky, která sice pečlivě dbala na to, zda je dítě správně oblečené nebo najedené, ale neuvědomila si, že potřebuje spíše citovou blízkost, než zajištění technických věcí. Úzkostné maminky jednoznačně vychovávají úzkostné děti.
Další predispozici může ale založit i nadměrná kritika ze strany rodičů, kteří svému dítěti neustále něco vyčítají:“ neumíš, nedovedeš…“. Dochází tak ke znehodnocování dítěte, které se stává ustrašenějším a stále se pak obává další a další kritiky za všechno, co udělá. Pokud do jeho života vstoupí autoritativní učitel a posměch spolužáků, může se samozřejmě jeho pocit nejistoty prohloubit. Ale předpokladem je to, že už přichází do školy jako bázlivý a nejistý jedinec. Naopak dítě, které je stabilní, to v žádném případě neohrozí.

* Může ve škole něco působit i jako konkrétní stresor, na který je pak navázán vznik úzkosti?
Může. Často to bývají hodiny tělocviku. Pokud jsou děti trochu nešikovné nebo poněkud při těle, mohou se obávat posměchu spolužáků.
Pak může samozřejmě úzkostný pocit prohloubit přísný a hlavně narcistický učitel, který zakládá svou autoritu na strachu - používá vůči dítěti ironii, zneužívá jeho bezbrannosti a uplatňuje svou neomezenou moc. Naštěstí takových učitelů, kteří si potřebují dokazovat své sebevědomí na žácích, je stále méně. U predisponovaných dětí ani tak nejde o to, že jim třeba vynadá, daleko víc je zasáhnou „kousavé poznámky“ vůči jejich osobě. Křehčí dítě může takový postoj silně poznamenat. Pro žáky, kteří jsou stabilní a v klidu, se takový pedagog naopak stává předmětem posměchu, o přestávkách ho imitují a myslí si o něm své. Zkrátka je to nerozhodí. Zvláště v období puberty si takového učitele třída tzv.„vychutná“.
Obrovské trauma představuje i necitlivý postoj k určité epizodě – dítě se například počůrá a učitel ho zostudí před celou třídou. To je situace, která v něm založí obrovskou nestabilitu. Podobně je tomu s šikanou spolužáků, kdy se dítě stane terčem posměchu určité party. Zajímavé je, že šikanované děti mají stejné problémy i po přechodu do jiné školy. Jedná se totiž zpravidla o bázlivé jedince, kteří tyto situace svým chováním nechtěně přitahují. Opět je tu srovnání se stabilním dítětem, kterému „se to zkrátka nepřihodí“, protože se nedá a uspěje – kdekoli.

* Asi nejčastějším obdobím vzniku sociálních fobií je puberta. Jakou roli může v tomto kritickém údobí sehrát škola?
Problém je v tom, že jde obecně o složité období, kdy se člověk hledá, přitom nemá zkušenosti a velmi o sobě pochybuje. Chce se líbit druhému pohlaví, je to pro něj velmi důležité, současně zažívá pocit, že vypadá hrozně, je nemožný – to se týká nejen vzhledu, ale i inteligence a vtipnosti (u každého to nabývá trochu jinou formu) - a není schopen uspět ve srovnání se supermany nebo kráskami z komerčních časopisů, které mezi nimi v té době kolují. Kromě toho nastává období hledání vlastní identity. Hodně kritiky v dětství, malá sebedůvěra v předškolním a školním věku situaci ještě zkomplikují a činí tak z puberty bolestné období.
Je to také doba, kdy se ve třídě začínají vytvářet různé skupinky, provokující neuvěřitelné slovní přestřelky. To je fáze důležitá k tomu, aby se člověk vybavil určitou osobní obranou – znamená to naučit se čelit kritice, umět si udělat srandu z nepodstatných věcí, ale i obrátit v ironii útok vůči vlastní osobě. Jednoznačně jde o zpevnění odolnosti vůči atakům z vnějšího světa. Pro zranitelné děti to představuje nesnesitelný tlak.
Zmíněným situacím se začnou vyhýbat a dostávají se tak do začarovaného kruhu. Nejsou schopny využít tuto dobu k vytvoření přirozených „obranných schémat“. Naopak se začnou uvedeným situacím cíleně vyhýbat. A tak všechno, co by je mělo tohle období naučit pro život, je míjí. A to běží zhruba dva až tři roky.

* Lze tyto ohrožené děti v kolektivu nějak „identifikovat“?
Zcela jednoznačně. O přestávce se takový žák například raději zamkne na záchodě nebo sedí v lavici a předstírá, že se učí, prostě dělá všechno pro to, aby se vyhnul zmíněným sociálním interakcím. Postupně rozvine sociální fobii a bojí se čím dál víc. Ti, kteří uvedený tlak vydrží, se naopak zodolňují – tím se rozevírají nůžky mezi zdravým prožíváním puberty a její úzkostnou variantou.
Ti, kteří v této sociální zkoušce „propadli“se pak bojí například i zkoušení před třídou. Mají obavy z toho, že zčervenají apod. Někdy se stává, že rodiče v takových případech intervenují a vymáhají pro své dítě zkoušení v kabinetě. To je sice šetrnější, ale svému potomkovi tím příliš nepomohou, protože takto odolnost rozhodně nezíská. Každý moment selhání totiž jeho úzkost jenom zpevňuje.
Mnohem prospěšnější je zvolit cestu „postupných kroků“ a nerezignovat. Samotná expozice není tak obtížná, jak se zdá – naučit se snést pohledy ostatních, od jedné věty před kolektivem se postupně přenést k ucelenému vyjádření apod. Pokud situace dostoupí do poloh, kdy dítě zvrací nebo má další neobvyklé fyzické projevy, měli by učitelé upozornit rodiče a požádat o psychiatrickou intervenci.

* Hyperaktivní děti tyto problémy patrně nemají ?
Je pravda, že takové děti neudrží koncentraci, jsou neposedné apod., ale právě proto se také stává, že často schytají tolik kritiky, že z ní mohou začít být úzkostné. Pokud na ně učitelé i rodiče křičí a oni nemůžou pobíhat a chovat se tak, jak je to založeno v jejich přirozenosti, mohou být stejně ohroženy jako ostatní děti. Z principu potřebují hodně podnětů, změn, jejich vychovatelé musí být trpělivější a především laskaví. Není tedy vyloučeno, že i energické, impulzivní dítě může mít projevy úzkosti.

* Byl vypozorován nějaký rozdíl – alespoň pokud se týká úzkostí - mezi jedináčky a dětmi z vícečetných rodin?
To se nedá říct. Jedináčci možná nejsou tak zvyklí na lidské interakce. Ale nikdy jsem neviděl statistiku, která by nějak potvrdila významný rozdíl.

* Může tento handicap ohrozit i další životní dráhu úzkostného žáka?
Stává se, že i velmi chytré děti nakonec nikdy nedostudují. Jejich problém se generalizuje dál – v dospělosti nejsou schopni mluvit na úřadech, sehnat si místo, dokonce se ostýchají zeptat na cestu, neumí si najít partnera, nesetkávají se s kamarády…Stále se moniturují, vytvoří si sebeschéma:“jsem špatný, selhávám…“. Přitom si vůbec nevšímají toho, co jim třeba šlo. Někdy začne takový člověk pít. Má pocit, že ho sledují lidé na ulici, v metru, zkrátka kdekoli. Pak už zpravidla vyhledá pomoc sám, protože si uvědomuje, jak nesmyslně je jeho život limitován.