Na úvod jen vysvětlení: v zásadě existuje dvojí forma neštovic. Neštovice plané a neštovice pravé. Druhá forma již patří k onemocněním tzv. eradikovaným, tedy vymýceným na celém světě. Virus pravých neštovic je uchováván v současné době jen v laboratořích pro případ, že by došlo opět k objevení se nemoci a bylo by nutno znovu vyrobit účinnou očkovací látku. Následující řádky se tak týkají neštovic planých.
Z NABÍDKY LÉKÁRNA.CZ
Separační úzkost u dětí lékaři považují za zcela normální jev, který se objevuje ve chvíli, kdy dochází k formování jeho osobnosti. Lidé kolem něj se totiž stávají důležitějšími a ke svým nejbližším si vytváří silná pouta. Nejpevnější vztah dítě obvykle naváže s mateřskou pečující osobou, která mu dává pocit jistoty a bezpečí. Obvykle je to jeho matka, ale může to být také otec nebo třeba babička. Vytvoření si takového silného vztahu je pro dítě velice důležité, jelikož si díky němu postupně začne uvědomovat své místo na světě. Malé děti v kojeneckém či batolecím období však žijí většinou pouze přítomností a nechápou, že i když jejich maminka nebo tatínek musí na chvíli odejít, zase se k nim brzy vrátí. Z toho důvodu se je snaží přivolat pláčem nebo jiným způsobem.
Kdy se separační úzkost může projevit?
Poprvé se separační úzkost objevuje u kojenců, a to zhruba kolem osmého či devátého měsíce věku, může to být však i o něco dříve. Mezi typické projevy patří okamžitý nástup hysterického pláče, pokud se jeho maminka či jiná blízká osoba vzdálí nebo pokud ho do náruče vezme někdo jiný než rodiče. Kojenci mají velkou potřebu kontaktu a pro jejich zdravý emocionální a sociální vývoj lékaři doporučují tuto potřebu dětem uspokojovat.
Pozorujeme však i separační úzkost v batolecím věku, ta se obvykle projevuje stydlivostí nebo strachem z neznámých míst nebo lidí. Dítě se často před cizími lidmi schovává za maminku, dožaduje se nošení a jakmile někde zůstane o samotě, může spustit zoufalý pláč, křik nebo dokonce záchvat hysterie.
Separační úzkost bývá u batolete nejhorší kolem druhého roku života a později by měla začít postupně mizet. Dítě totiž získává sebedůvěru, učí se lépe komunikovat s lidmi kolem i ostatními dětmi a je snazší překonat případný strach a nejistotu. Protože už dítě rozumí mluvenému slovu, dokáže leccos pochopit a je tedy dobré s ním o dané situaci mluvit.
U některých dětí přetrvává separační úzkost ještě v předškolním věku nebo také po nástupu do školy. V novém zařízení si dítě obvykle brzo zvykne, utvoří si vztahy s ostatními dětmi, učitelkami či vychovatelkami a úzkost po několika dnech či týdnech vymizí. Aby se dítě lépe adaptovalo, je dobré postupně čas strávený ve školce prodlužovat.
Ne všechny děti prožívají období separační úzkosti stejně a intenzita projevů se může značně lišit. To je podmíněno zejména jejich věkem, charakterovými vlastnostmi a předchozími zkušenostmi s odloučením.
Projevy separační úzkosti
Separační úzkost představuje fyziologický jev, který bývá obvykle spojený s několika typickými projevy. Nejčastěji je to úzkost, zoufalý pláč, hysterický křik nebo dokonce agresivní chování. V takové situaci nedokáže dítě nic uklidnit ani rozptýlit, protože má pocit, že se mu jednoduše hroutí celý svět. Kromě strachu z oddělení od rodiče může být separační úzkost spojena také s dalšími projevy, jako je například:
- Strach z cizích lidí
- Strach ze tmy
- Časté noční buzení, nespavost
- Noční můry
- Pomočování se
- Odmítání spát o samotě
- Kousání nehtů
Tyto strachy se obvykle objevují kolem prvního roku života a mohou u některých dětí přetrvávat až do školního věku. Většinou jsou mírné, do měsíce odezní a jsou běžnou součástí normálního vývoje. Jestliže však trvají déle, jsou příliš intenzivní a ovlivňují také život celé rodiny, neměli byste tyto projevy podceňovat. V takové chvíli je třeba navštívit odborníka.
Každé dítě si obdobím separační úzkosti ve svém životě musí projít. Lékaři obecně doporučují ho na odloučení od matky nebo jiné blízké osoby postupně připravovat. Pokud už však dítě prochází složitým obdobím separační úzkosti, je důležité věnovat mu dostatek času, pochopení, lásky a fyzického kontaktu.
Jak zmírnit separační úzkost
- Nechávejte dítě alespoň na krátkou dobu na hlídání jiným osobám ještě před tím, než se u něj rozvine separační úzkost. Dítě si tak zvykne na přítomnost jiných lidí ještě v době, kdy dobře reaguje na každou osobu, která se chová láskyplně.
- Odcházejte od dítěte až po jídle a spánku. Pokud je dítě hladové nebo unavené, prožívá separační úzkost silněji. Pokud je to možné, neopouštějte ho v době, kdy je nemocné nebo ho něco bolí.
- Pokud je to možné, nechávejte dítě na starosti stále stejnému člověku, na kterého je dítě zvyklé. Střídání pečovatelů je pro většinu dětí stresující.
- Trénujte odcházení od dítěte na krátký čas a postupně dobu prodlužujte tak, jak si dítě bude zvykat. Pokud od vás dítě samo odchází (např. do jiného, pro něj bezpečného, pokoje), nechte ho tam chvíli samotné. Podpoříte tak jeho pocit nezávislosti.
- Nechávejte dítě hlídat v domácím prostředí, např. nechte babičku přijít k vám domů namísto toho, abyste vezli dítě k ní.
- Pokud necháváte dítě jinde než u vás doma, snažte se, aby to bylo alespoň známé prostředí, kde už dítě předtím bylo s vámi a líbilo se mu tam. Zůstaňte s dítětem, dokud si v novém prostředí nezvykne, a pak teprve odejděte. Nechte dítě vzít si s sebou svou oblíbenou hračku, aby se cítilo bezpečněji.
- Při odchodu buďte klidní a pozitivně naladění. Děti citlivě reagují na vaši náladu a rozpoznají jakékoli napětí v hlase nebo ve tváři.
- Při odchodu řekněte dítěti, že odcházíte a ujistěte ho, že se zase vrátíte zpět, a pak odejděte. Vhodné je vytvořit si jakýsi rituál zahrnující vždy stejná slova a gesta, na která si dítě může zvyknout a postupně se naučit, co znamenají.
- Po rozloučení už se nevracejte, ani nereagujte na pláč dítěte. Pokud se budete stále vracet nebo se rozhodnete raději nikam nechodit, jenom tím posílíte úzkostné chování dítěte a příště se situace bude znovu opakovat.
- Neodcházejte bez rozloučení (třeba ve chvíli, kdy je dítě zabrané do hry). Dítě by pak mělo pocit, že se na vás nemůže spolehnout, a bylo by ještě úzkostnější.
- Naslouchejte pocitům svého dítěte. Ujistěte dítě, že rozumíte jeho pocitům a ujistěte ho, že se vrátíte. Vhodnější je říct dítěti, že mu rozumíte a že ono vám také bude chybět, než mu říkat, že přehání a že se přece nic neděje. Nevysmívejte se dítěti.
- Naopak posilujte sebevědomí dítěte. Chvalte dítě pokaždé, když udělá něco odvážného nebo samostatného. Později mu jeho úspěchy ještě připomeňte.
- Dodržujte dohody s dítětem. Zejména si dejte záležet na tom, abyste dítě vyzvedli v dohodnutém čase nebo se včas vrátili domů. Pokud se zpozdíte, dejte to vědět osobě, která dítě hlídá, aby to mohla v případě potřeby vysvětlit dítěti.
Úzkost a nástup do školky
Někde se můžeme setkat s termínem separační úzkost i v případě projevů úzkosti a nejistoty u dětí při nástupu do školky. Pro méně bolestivý nástup do školky je doporučováno, aby rodiče popisovali dítěti, co se bude ve školce dít a co bude v tu dobu dělat maminka a tatínek. Říká se tomu časová osa a pro dítě, které nezná hodiny a nemůže se orientovat v čase, je tento postup velký pomocník. Dítě se pak při povídání během dne, co již máme za sebou a před sebou, s odloučením lépe vyrovnává a má lepší představu o čase, který zbývá do setkání.
Další v současnosti již velmi rozšířenou a velmi účinnou metodou jsou adaptační programy. Mohou mít různou podobu, proto by si rodič měl zjistit, která zařízení a v jakém rozsahu je poskytují. Často je to nejprve krátký (asi 2hodinový) pobyt dítěte ve školce, který se postupně prodlužuje tak, jak dítě zvládá odloučení.
Postupné odloučení od hlavní pečující osoby by dítě mělo zvládnout do nástupu do školky. Je dobré k tomuto využít přirozenou potřebu dítěte pobývat s dalšími dětmi, která se dostavuje mezi 2. a 3. rokem života. Tato motivace pak dětem pomůže lépe zvládnout dočasné odloučení od rodičů.
Separační úzkostná porucha
Nezdravá separační úzkost může někdy přerůst až do separační úzkostné poruchy (SAD). Při reálném či hrozícím odloučení od domova nebo lidí, ke kterým si vybudoval hlubší citovou vazbu, v takovém případě jedinec zažívá nadměrný strach a úzkost. Zároveň se mohou projevit také bolesti hlavy a břicha, zvracení nebo třeba nechuť chodit do školy a komunikovat s vrstevníky.
Tyto reakce jsou při SAD neadekvátní věku a vývojovému stupni dítěte a představují narušení běžného sociálního fungování celé rodiny. Z toho důvodu by měli rodiče vyhledat odbornou pomoc.
Separační úzkost je jinak naprosto normální fyziologická součást vývoje dítěte. Objevuje se v období, kdy dochází k formování jejich osobnost.
Inzerce
