Jak snášíme změnu životního plánu
Životní plán je představa o našem životě, kterou si začínáme vytvářet už jako děti. Budování životního plánu je nejintenzivnější v období adolescence a mladší dospělosti. Zde se vytváří představa o naší kariéře, životním oblouku, rodině, povolání atd. Ženy jsou víc flexibilní, a tak jsou schopné změny tohoto životního plánu lépe snášet než muži. Pokud se muž v mladší adolescenci upne na nějakou životní dráhu, jen velice těžko se s ní loučí. Z tohoto důvodu muži ve středním věku hůře snášejí změnu kariéry například v důsledku emigrace, kdy ženy se na nové sociální prostředí adaptují až s obdivuhodnou dovedností. Pro ženu třeba není problém poté, co odchovala tři děti, začít vrcholnou politickou kariéru.
Zásah nemoci do životního plánu
Závažné choroby nepatří vždy mezi ty nejbolestivější ani ty nejnepříjemnější, často ani nedevastují osobnost či sociální svět, ale vždy dělají velké škrty v životním plánu dotyčného člověka – dvacetiletému třeba zkrátí život z plánovaných 80 na 22 let. Pohřbít těch 58 let různých snů a přání je nesmírně bolestné. Nicméně je třeba nezapomínat, že alkoholismus či rozchod zdevastuje život člověka mnohem víc než rakovina, a přesto je lidi neprávem bagatelizují s odkazem, že "každý svého štěstí strůjce".
Velký vliv na prožívání choroby má i to, jak ji hodnotí okolí. To je hodně primitivní. Například všechny problémy s vyměšováním se považují za trapné, podobně jako demence či jiné choroby, které postihují intelekt. Rakovina patří naštěstí mezi ty důstojné choroby, před kterými lidé stojí v pozoru: "Já tě obdivuju. Nedokážu si představit, co bych sama dělala, kdybych to dostala já." Tuto větu nikdy neuslyší pacient s Alzheimerem či schizofrenik. Ty nikdo neobdivuje, i když jsou to těžší choroby než rakovina, které devastují život člověka mnohem víc. Rakovina tedy ničí životní plán, ale pacient naštěstí není nucený přebudovat své sebehodnocení.
Změna prožívání při vážné nemoci se často podceňuje. Přitom by měla bý t součástí diagnózy.
Popisované narušení životního plánu je přítomno prakticky u všech závažných chorob, a tím spíš je s podivem, že lékaři tento aspekt nediagnostikují. Například mnoho z těch, kterým řekne doktor, že mají rakovinu, procházejí nejprve šokovými fázemi a akutním stresem. Pak léčba znamená takovou změnu životního stylu, že pozorujeme poruchy přizpůsobení, stejně tak ztráta dosavadní identity spouští vleklou reaktivní depresi. To vše jsou regulérní sekundární diagnózy, které by se měly použít, když dotyčný vykazuje potřebné znaky definované Mezinárodní klasifikací nemocí. Pochopitelně stejně jako angína nevylučuje ekzém tak ani rakovina nevylučuje reaktivní depresi či poruchy přizpůsobení. Není žádný důvod opomíjet tyto psychické aspekty. Naopak, pokud se tak děje, je to ke škodě pacienta.
Pokud se totiž tyto projevy odbudou obecným poukazem – "Deprese? No, bylo by divný, kdyby tam nebyly...," znamená to, že dotyčný lékař se vůbec nezabýval tím, jak hluboká daná deprese je a zda by náhodou danému pacientovi nepomohla podpůrná psychoterapie, pacientská sdružení, doprovázení již vyléčenými pacienty či přímo psychiatrická medikace. Při depresích pacienta musíme též vždy položit otázku, zda dotyčný nemá nějaké sociální problémy, které volají po sociální podpoře – například problém uživit rodinu, zaplatit hypotéku, leasingy, sociální vydědění ap. Takové problémy s rakovinou souvisí jen okrajově, a přesto dokážou průvodní depresi výrazně zhoršit. Navíc lidé s konstitučními sklony k depresím při diagnostikování vážných onemocnění trpívají víc, než je nezbytně nutné.
Čtěte příště: Máme na výběr, jak se postavit k vážné nemoci
Pokud jste byli nuceni se vypořádat s vážnou nemocí, podělte se o své zkušenosti s ostatními v diskusi nebo nám svůj příběh napište!
Přidat nový komentář