Co je to refrakční vada?
Refrakční vadu můžeme definovat jako poruchu zobrazování v oku na podkladě nesprávného poměru mezi lomivostí optických médií a délkou očního bulbu. Běžně mezi lidmi není termín refrakční vady užíván, spíše se mluví o očních nebo optických vadách.
Proč a jak vznikají?
Za fyziologických podmínek jsou světelné paprsky dopadající rovnoběžně do oka při průchodu optickými médií (tj. rohovkou, komorovým mokem, čočkou a sklivcem) usměrňovány ("lámány") tak, že se spojí právě na sítnici. V tomto ideálním případě odpovídá síla (lomivost) optického aparátu oka bez zapojení akomodace čočky jeho délce, na sítnici se vytváří ostrý obraz a člověk vidí do dálky dobře, aniž by potřeboval brýle. Tento optimální stav se nazývá odborně jako emetropie (na rozdíl od ametropie, která označuje nějakou refrakční čili optickou vadu) . Pokud se tentýž člověk chce podívat do blízka, dojde automaticky ke stahu drobného svalu uvnitř oka a následnému vyklenutí oční čočky. Tím se zvýší její optická mohutnost (dioptrická síla) a paprsky, které tentokrát nevstupují do oka paralelně, ale šikmo, se opět protnou právě na sítnici, kde vytvoří ostrý obraz. Proces vyklenování a zvyšování optické síly nitrooční čočky v závislosti na vzdálenosti pozorovaného objektu se nazývá akomodace a probíhá hladce přibližně do čtyřicátého roku věku, potom se průběžně horší, až kolem sedmdesátky úplně zaniká.
Pokud je optický aparát oka příliš silný vzhledem k délce očního bulbu, nebo, vzato z opačného konce, je bulbus příliš dlouhý vzhledem k síle optického aparátu, sbíhají se paralelní světelné paprsky před sítnicí a vzniká porucha nazývající se krátkozrakost (odborně myopie) . K docílení ostrého obrazu je třeba předsadit optické čočky označované jako rozptylky a jejich hodnota je kvantifikována jako záporné číslo s jednotkou dioptrie (např. -3, 25 D).
Čtěte také: Nevolnost a problémy sledovat 3D filmy má třicet procent lidí
Pokud je optický aparát oka v poměru k délce bulbu příliš slabý, čili oko je v poměru k síle optického aparátu příliš krátké, protnou se světelné paprsky za sítnicí a obraz je rovněž neostrý. Jedná se o vadu nazývanou dalekozrakost (hypermetropie) . K dosažení ostrého obrazu je třeba buď zapojit akomodaci nebo předsadit čočky zvané spojky, jejichž hodnota je vyjádřena kladnými dioptriemi (např. +2, 75 D).
S oběma vadami se může pojit astigmatismus, kdy, zjednodušeně řečeno, mají optická média v různých rovinách různou sílu, takže obraz je nejen neostrý, ale i deformovaný. Tuto vadu korigujeme cylindrickými nebo torickými skly , která mohou být předznamenána plus nebo minus a připojuje se specifikace osy astigmatismu (např. -1. 0x125 nebo +O. 5x90).
Při sledování objektu v krátké vzdálenosti , např. při čtení, je třeba, jak už bylo uvedeno, akomodace oční čočky. Po čtyřicítce se akomodace začíná horšit a rozvíjí se presbyopie čili vetchozrakost. K vytvoření kvalitního obrazu bez excesivní námahy jsou potřeba brýle. Vyjímkou jsou lidé se slabší krátkozrakostí, kteří brýle do blízka nepotřebují, pouze při čtení sundávají své brýle na dálku.
Proč optické vady vznikají, není zatím jednoznačně vyřešeno. Všeobecně uznávaným rozhodujícím faktorem je dědičnost, o různých vlivech vnějšího prostředí a způsobu života se diskutuje. Při některých onemocněních, ať už oka (například šedém zákalu) nebo celkových (například cukrovce, respektive kolísání hladiny cukru v krvi, ke kterému při ní dochází) mohou vznikat refrakční vady přechodné nebo trvalé i u lidí geneticky nepredisponovaných.
Přidat nový komentář