Alergie na chlad propuká hlavně na podzim a v zimě, kdy se vlivem chladného počasí zvyšuje počet těch, které trápí nepříjemné kožní projevy při pobytu v chladném či mrazivém vzduchu nebo po přechodu z tepla do zimy či naopak. Nejčastěji se jedná o zarudnutí pokožky, kopřivku s úporným svěděním, popraskání kůže nebo otoky těch míst těla, která nejsou dostatečně chráněná oblečením.
Lidské smysly - zrak, sluch, chuť, čich a hmat - jsou jakýmisi tykadly centrálního nervového systému, jeho citlivým prodloužením, umožňujícím zachycovat vjemy a vysílat o nich signály do mozku, který je zpracovává a vyhodnocuje.
Smyslová ústrojí slouží člověku k orientaci ve světě, ve kterém žije, a ke komunikaci s jeho obyvateli. Porucha kteréhokoli smyslového orgánu má velmi závažné důsledky právě pro tyto dvě základní potřeby člověka. Je velmi těžké posoudit, který smysl je důležitější, a tedy i to, zda je závažnější porucha jednoho či druhého. Jistěže pro orientaci je nejvíc potřebný zrak, ale pro komunikaci mezi lidmi je to zase sluch a řeč, které spolu velmi úzce souvisejí. Zvuky, jimž člověk naslouchá, hrají často životně důležitou roli - dovolují nejen klábosit u piva nebo naslouchat hudbě, ale také být včas varován před hrozícím nebezpečím. Proto mají poruchy sluchu dalekosáhlý dopad společenský - v minulosti dokonce vyřazovaly postiženého z komunikačního, a tedy i společenského procesu.
Moderní medicína a technika nám dávají nejen možnost sluchovou poruchu včas odhalit (a to i u dětí prakticky již v nejranějším věku), ale také ji léčit nebo alespoň kompenzovat technickými pomůckami. V posledních letech je dokonce možné pomocí tzv. kochleárních implantátů částečně navrátit sluch i lidem úplně neslyšícím.
Je velmi obtížné popsat jednoduchým způsobem tak složitý děj, jako je smyslové vnímání, o němž dodnes mnoho věcí jen tušíme. Proto ani v tak zjednodušeném podání, jaké jsme zvolili pro tuto knihu, nemůžeme poskytnout uspokojivé vysvětlení mnohých jevů, které provázejí sluch a jeho poruchy. Chceme nicméně věřit, že každý zde najde něco, co dosud nevěděl a co mu pomůže se poruchy sluchu vyvarovat nebo s již přítomnou poruchou lépe žít.
Co je třeba vědět o anatomii sluchového ústrojí
Sluchové ústrojí, které nás spojuje se světem zvuků a dovoluje nám reagovat na pláč dítěte, těšit se z Beethovenovy symfonie i reagovat na štěkajícího psa, je velmi jemně laděným nástrojem. Je natolik důmyslně sestrojeno, že nás spolehlivě provádí zdánlivým oceánem zvuků a dovoluje nám vnímat jak milostné šeptání, tak i výstřel z kanónu. Navíc nemá na starosti zdaleka jen sluch - pomáhá nám též udržovat rovnováhu a určit nebo kontrolovat polohu těla. Snad právě vzhledem ke své složitosti se sluchové ústrojí začíná vyvíjet tak brzy - uvádí se, že plod v matčině děloze má schopnost zachycovat určité zvuky už kolem 26. týdne nitroděložního vývoje.
A snad právě pro svou složitost je jemné sluchové ústrojí také poměrně snadno zranitelné - byť je z velké části kryto vůbec nejtvrdší kostí celého našeho těla, kostí spánkovou, respektive její částí, nazvanou příznačně kost skalní.
Základním orgánem sluchového ústrojí je ucho, v němž lékaři z hlediska anatomického (čili stavby), ale i z hlediska fyziologického (to jest funkce) rozlišují ucho zevní, střední a vnitřní. Právě ucho je oním orgánem, v němž se zvukové signály zachycené z okolí mění v nervové vzruchy; ty pak postupují sluchovým nervem a sluchovou drahou až do sluchového centra v mozkové kůře, kde si uvědomujeme charakter a intenzitu zvuku.
Zevní ucho
Zevní ucho má dvě části - viditelná se jmenuje boltec, skryté se říká zvukovod. Boltec, tvořený chrupavčitou tkání a kůží, má typický tvar, avšak s mnoha variacemi. S trochou nadsázky lze říci, že na světě nenajdete dva boltce absolutně stejné - a to dokonce ani na pravé a levé straně téže hlavy. Boltce fungují trochu jako trychtýř; jejich hlavním úkolem je soustřeďovat zvuky z okolí, tak aby "vtékaly" do zvukovodu. Ušní boltec u člověka ovšem ztratil svůj původní význam, jaký má ještě u některých zvířat - ta totiž jeho nastavením do směru zvukové vlny lépe zachycují i velmi slabé zvukové signály a přesně identifikují směr, odkud přicházejí.
Zvukovod je asi 2 centimetry dlouhá, mírně esovitě prohnutá trubice, končící pružnou blankou zvanou bubínek. Ten odděluje zevní ucho od ucha středního - bubínkové dutiny. Zvukovod obsahuje drobné žlázky produkující ušní maz a také drobné chloupky, které spolu s mazem brání tomu, aby se nám do ucha dostal prach, větší částice, nebo dokonce hmyz. Součástí ušního mazu jsou i chemické látky schopné likvidovat baktérie, a tak bránit sluchové ústrojí před infekcemi. Ve vztahu ke sluchu pak zvukovod působí v roli jakési rezonanční komory a zesilovače určitých frekvencí zvuků, důležitých především pro porozumění řeči.
Střední ucho
Střední ucho začíná bubínkem (odborně se mu říká tympanum), jehož tenoučká membrána o průměru rovnajícím se zhruba průměru obyčejné tužky odděluje střední ucho od zevního. Když na ni dopadne jakýkoli zvuk, vibruje skutečně jako membrána na bubnu.
Tyto vibrace se vzápětí přenášejí na další součást středního ucha - tzv. sluchové kůstky v bubínkové dutině: kladívko, kovadlinku a třmínek, které jsou spojeny spolu navzájem i s bubínkem, a celý tento řetěz tvoří takzvaný převodní systém ucha. Byť dohromady není větší než tableta acylpyrinu, převádí tento systém vibrace z bubínku přes střední ucho dále do ucha vnitřního, které je vyplněno tekutinou. Bez tohoto převodního systému by zvukové vlny neměly šanci se ze vzdušného do kapalného prostředí vůbec dostat - na rozhraní dvou prostředí se totiž odrážejí a do tekutiny se nešíří.
Třmínek je sice jednoznačně nejmenší kůstkou v celém našem těle, ale pro správnou funkci sluchového ústrojí má význam doslova klíčový. Svými vibracemi v oválném okénku přenáší zvukové vlny ze vzdušného prostředí středního ucha do kapalného prostředí ucha vnitřního. Pokud nemůže třmínek volně vibrovat, nemůžeme prostě dobře slyšet - a jak uvidíme později, právě z poruch funkce tohoto převodu často pramení některé sluchové vady.
Vnitřní ucho
Vnitřní ucho - jak už bylo řečeno - přejímá vibrace z oválného okénka a přenáší je do tzv. kochley čili hlemýždě, který je součástí kostěného labyrintu. Podobně jako názvy bubínek, kovadlinka, kladívko a třmínek, je i pojem labyrint velmi výstižný. Je to složitá soustava dutinek a kanálků ve vnitřním uchu, jehož sluchové části se vzhledem k typickému tvaru říká hlemýžď, část obsahující ústrojí rovnováhy se nazývá vestibulární ústrojí. To je složeno ze tří na sebe kolmo postavených kanálků, nasedajících na dutinu zvanou předsíň (vestibulum). Toto vestibulum je společné pro sluchové i vestibulární ústrojí.
Vnitřní ucho je spojeno se středním dvěma okénky - oválným, v němž je uložen třmínek a které vede do vestibula, a okrouhlým, jež je uzavřeno jen tenkou pružnou blankou a umístěno hned na začátku základního (bazálního) závitu hlemýždě. Obě tato okénka jsou uložena vedle sebe na vnitřní stěně bubínkové dutiny.
Hlemýžď obsahuje vlastní smyslové sluchové ústrojí - tzv. Cortiho orgán. Do něj se přes oválné okénko přenášejí ze třmínku vibrace, jež zde rozechvívají miniaturní vláskové buňky, uložené ve speciální tekutině, jíž je hlemýžď vyplněn. Vlásky buněk, které vybíhají do blanité části hlemýždě, se podobně jako řasy v moři pohybují současně s tekutinou rozvlněnou zvukovými vlnami a jejich pohyby se pak mění na nervové impulsy, směřující vlákny sluchového nervu z hlemýždě do mozku.
Vnitřní ucho - navzdory svému uložení v pevné skalní kosti - je nejchoulostivější a nejzranitelnější částí sluchového orgánu, a proto právě zde také vzniká většina sluchových poruch.
Sluchový nerv
Nervové impulsy z Cortiho orgánu putují do mozku sluchovým nervem, jemuž se říká též osmý hlavový nebo jen osmý nerv.
Ten pokračuje sluchovou drahou do mozkové kůry, obsahující i centra myšlení, paměti či učení - i ta nám totiž pomáhají interpretovat, co vlastně slyšíme. Určité poruchy sluchu - nazývané senzoneurální - mohou vznikat i v důsledku nesprávné funkce tohoto nervu.
Miroslav Hroboň, Ivan Jedlička, Jaroslav Hořejší
Přidat nový komentář