Člověk parazity nemá rád, ty co sají krev ještě méně a ty co při tom mohou způsobit vážné onemocnění již vůbec ne. Do této skupiny parazitů patří právě klíště.
Všechno začalo v červenci 2016. Bylo mi tehdy 42 let. S manželem a pětiletým synem jsme byli pár dní u kamarádky kousek od Ústí nad Orlicí. Pomáhali jsme jí s prací kolem domu. Manžel jezdil se sekačkou a já dodělávala srpem místa, kde byla tráva vyšší nebo se tam sekačka už nevešla. Nejprve si našel klíště manžel. Chvilku potom, co jsme ho vyndali, jsem taky jedno na lýtku objevila. Bylo miniaturní, takže asi nebylo přisáté moc dlouho.Klíště jsem vytáhla a celou situaci hodila za hlavu, protože jsem si myslela, že za tak krátkou chvíli se nemohlo nic stát. Velmi jsem se pletla.
„Něco na mě leze“
První příznaky jsem pociťovala po dvou týdnech. Nebylo to nic neobvyklého. Začaly mě bolet klouby, ale zrovna jsem se synem spala ve stanu, tak jsem si myslela, že to je jen nepohodlí. Potom jsem začala mít trochu teplotu, takže jsem usoudila, že na mě „něco leze“.
Další týden už jsme byli doma a chystali jsme se na rodinnou dovolenou na Moravě. Z ničeho nic jsem ale měla vysokou teplotu, tak jsem ještě před odjezdem šla k doktorce. Popsala jsem jí své příznaky včetně toho, že jsem si nedávno odstranila klíště. Poslala mě domů s tím, že jede na dovolenou, a že pokud nepomůže paralen, mám jít k její zastupující lékařce. Ještě ten večer jsem dostala strašný průjem a několik hodin jsem strávila na záchodě. I tak jsme nakonec na Moravu odjeli.
Situace se ani na dovolené nezlepšila. Začala jsem trpět nechutenstvím, bolela mě hlava a byla jsem hodně unavená a protivná, takže jsem skoro pořád spala. Z dovolené jsem odjížděla už s velkou bolestí zad. Manžel mě odvezl do nemocnice, kde mi píchli něco na bolest a poslali mě domů. Stejně jako u praktické lékařky, ani tady pořád nebrali v potaz nedávné klíště.
Bolela mě hlava tak, že jsem nemohla mluvit
První, kdo reagoval na to, že jsem nedávno měla přichycené klíště, byla zastupující lékařka. Odebrala mi krev a odeslala ji na testy, aby vyloučila jiná onemocnění. Příznaky se mi ten den začaly rapidně zhoršovat. Večer jsem kvůli bolesti hlavy nemohla ani mluvit a noc si už nepamatuji. Manžel mi až zpětně vyprávěl, že jsem měla vysoké horečky, na které mi dával zábaly.
Ráno jsem zjistila, že nepředkloním hlavu, protože mi ztuhla šíje. V tu chvíli mi došlo, že je opravdu zle a odjeli jsme znovu do nemocnice. Tam už jsem přestala chodit a nemohla jsem otevřít oči. To už i v nemocnici kolem mě začali běhat.
Ochrnula jsem na pravou nohu
Uložili mě na neurologii a lumbální punkcí okamžitě zjistili, že se jedná o klíšťovou encefalitidu. Dva týdny jsem strávila na infekčním oddělení. Ochrnula mi pravá noha, nemohla jsem vůbec číst ani psát. Hodně věcí si ani nepamatuju. Manžel vyprávěl, že jsem jeden den byla veselá a povídala jsem si s ním a druhý den jsem nereagovala a byla jsem jako mrtvola. Měl strach, že se z toho už nedostanu.
Po celou dobu mi dávali pouze léky tlumící příznaky, protože lék na klíšťovou encefalitidu není. To jsem do té doby nevěděla. Takže jestli se z toho dostanu bylo jen čistě na mém imunitním systému.
Skoro celou dobu v nemocnici jsem jen ležela a spala. Po nějaké době jsem se už byla schopná trochu hýbat, což bylo znamení, že se to snad bude zlepšovat. Mým úkolem v tu chvíli bylo se zase začít učit věci, které jsem v tom nejhorším stadiu zapomněla. Jako první přišlo na řadu cvičení a rozchození pravé nohy, která mi ochrnula. Nejdřív jsem ještě po nemocnici chodila s chodítkem a poté s berlemi.
Nedokázala jsem se postarat o sebe, natož o syna
Po propuštění z nemocnice příznaky dlouho přetrvávaly. Bylo mi hodně zle od žaludku. Jakmile jsem změnila polohu, okamžitě se mi chtělo zvracet. Zároveň mě stále bolela hlava v zátylku a nebyla jsem schopná ujít více než pár metrů. S chůzí po ochrnutí mi pomohla rehabilitace. Dojížděla jsem tam tři měsíce. Berle jsem mohla odložit po čtvrt roce.
Kromě toho, že jsem se učila znovu chodit, jsem musela začít trénovat mozek a snažit se dostat zpět do normálního života nejen fyzicky ale i psychicky. Skoro rok jsem pak jezdila i na ergoterapie, kde mi s návratem k běžnému fungování pomáhali, a na cvičení mozku po zánětu mozkových blan. Po nemoci se totiž hodně oslabí hlavně kognitivní funkce jako paměť a schopnost se koncentrovat. Musela jsem se taky naučit správně používat pravou ruku. Docházela jsem i k psychologovi, protože dokud jsem nemohla dělat prakticky nic, trápilo mě, že jsem akorát na obtíž a nedokážu se postarat o sebe, natož o svého syna. Hodně času jsem probrečela. Celkem to trvalo 10 měsíců, než jsem se mohla vrátit zpátky do práce.
Dodnes mám problémy se stabilitou a se spánkem
Už je to šest let, co jsem nemoc prodělala a stále mě omezuje. Asi nejvíc pociťuji problémy se ztrátou stability. Například na brusle už se nejspíš nikdy nepostavím, podpatky jsem taky musela odložit. Nejvíce se to projevuje, když jsem unavená. To pak začnu pokulhávat a zakopávat. Bývám taky častěji nemocná, stále mě bolí hlava a špatně spím.
Beru to ale tak, že na všechno se dá zvyknout. Nejdůležitější bylo naučit se poslouchat své tělo a poznat, kdy má dost. Často mi to připomínají i blízcí, kteří byli po celou dobu při mně. Říkají mi hodně ať jsem opatrná, že nemám nic přehánět, a hlavně až odpočívám.
Byla jsem hloupá a zaslepená
Kvůli nemoci jsem přišla o hodně koníčků jako cyklistika, procházky nebo bruslení. Pozitivní je, že mi přibyly některé nové jako kutilství nebo pečení. Zároveň můj stav vyděsil manžela a ten se šel hned ten den, kdy mě převezl do nemocnice, naočkovat. Zpětně když mi vypráví, jak jsem málem umřela, si říkám, že jsem byla hloupá a zaslepená. Když jsem měla možnost té nemoci předejít, měla jsem to udělat.
