Epilepsii zná většina z nás jen z filmů. Člověk v nich náhle padá k zemi, většinou nedýchá, promodrává a má křeče. Ovšem v praxi je právě tento "velký záchvat" spíše výjimkou. Spousta epileptiků má naštěstí mírnější projevy své choroby. I tak s ní ale není jednoduché žít. Vyprávět o tom může i Ondra, který má epilepsii jaké následek úrazu před třiceti lety. Se svými životními zkušenostmi se svěřil i ostatním čtenářům našeho webu.
Měl jsem štěstí na lidi kolem
Mám také epilepsii, pravděpodobně poúrazovou, už od 7 let. V podstatě lehkou formu - v dětství jeden záchvat (grand mal) za 2 - 3 roky, pak se odstupy prodlužovaly a nyní jsem už téměř 10 let bez záchvatu a čtvrtý rok bez medikace (je mi 37).
V dětství jsem to jako příliš omezující nevnímal a co se týká záchvatů - prostě jsem jen "usnul" ve škole. Na střední jsem to začal vnímat víc: Dospívání je samo o sobě problematické a epilepsie ho ještě kompikuje (sráží sebevědomí). Navíc jsem začal pozorněji sledovat, co záchvatu předchází - aura, nástup záchvatu atp. Musím ale říci, že jsem měl opravdu štěstí na lidi kolem sebe - spolužáky i učitele. Nikdy ani náznak výsměchu nebo takové té přehnané lítosti.
Nemoc je problém, když hledáte práci
Horší to bylo při vstupu na trh práce - tam jsem konečně pochopil, že epilepsie nese značná omezení v uplatnění. Hledat zaměstnání bez řidičáku, bez směnného provozu... Navíc - nemusíte sice nikde uvádět, jakou nemocí trpíte, ale personalista většinou bude chtít vědět, jaký mají důvod vaše omezení, a lhát při nástupu do zaměstnání není vhodné. Není nemožné práci najít - konec konců jsem i já zaměstnán, dělám pošťáka - ale je to těžší. A v soukromí? Mám i milující ženu a děti - zde mě nemoc neochudila, žena o nemoci ví a akceptuje ji.
Co mi epilepsie vzala?
Pocit lehkosti ze života - musíte být opatrnější, domýšlet věci víc dopředu. Nikdy si nemůžete být sebou jisti - to je asi to hlavní negativum. Jsou s tím svázány i pocity méněcennosti, pocit, že nejste 100% člověk, když jste nespolehlivý. Vše se dá ale zvládnout, jen to my, epileptici, máme trochu těžší. Ale vždycky si říkám - většina lidí není pilotem stíhačky, nepotápí se, neleze na osmitisícovky. I ti "zdraví" se lecčehos musí vzdát.
Přeji všem epileptikům i jejich rodinným příslušníkům a přátelům vše nejlepší a mnoho zdraví a hleďte do budoucnosti s optimismem.
Pokud jste byli nuceni se vypořádat s vážnou nemocí, podělte se o své zkušenosti s ostatními
v diskusi nebo nám svůj příběh
napište!
Přidat nový komentář