Poruchami příjmu potravy (mentální anorexií a především mentální bulimií) trpí v České republice každá dvacátá dospívající dívka a mladá žena.
Poruchy příjmu potravy jsou nejen o narušených emocích a pokřiveném obrazu vlastního těla
Příčiny vzniku některé z poruchy příjmu potravy (PPP) nejsou stále objasněné, ale naprostá většina teorií je založena na biopsychosociálním pojetí. Základem patologického chování mohou být problematické rané vztahy s nejbližšími osobami, především s matkou. V současnosti přibývají další moderní spouštěče: negativní inspirace sociálními sítěmi, identifikace s „dokonalým“ idolem a nepřiměřenými nároky na vlastní osobu. Jasnými příznaky onemocnění je narušené vnímání vlastního těla. Nespokojenost, odmítání vlastního těla a zkreslený obraz proporcí nebo například neschopnost identifikovat vnitřní pocity jako je například hlad.
Hrozba psychická i somatická
Jisté je, že onemocnění může být dlouho skrývané, okolí a blízcí si dlouho nemusí všimnout nebezpečí, ale nemocní jsou ohroženi nejen psychicky, ale i somaticky. Až 5 % pacientů s anorexií na následky nemoci umírá, pacientkám hrozí kardiovaskulární selhání. U obou typů onemocnění je výrazně častější nebezpečí sebevražedného chování. Léčba je obtížná a vyžaduje kombinaci lékařskou, psychologickou a sociální podporu okolí. Zásadní roli hraje rodina.
„Stále víc zařazujeme do léčby názory a postoje nejen samotných pacientů, ale i rodinných příslušníků. Diskuze s nimi a jejich psychoedukování o všech aspektech nemoci pomáhá. Do této psychoedukace patří i nové poznatky z neurověd, například o vzniku patologického jídelního chování. Blízcí mohou lépe pochopit, proč právě jejich dítě má problém s příjmem potravy,“ vysvětluje prof. MUDr. Hana Papežová, CSc., vedoucí lékařka Psychiatrické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze a 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy.
Nová témata nemoci = nové přístupy
V přístupu k léčbě některé z forem poruchy příjmu potravy je třeba individualizovat ověřené klinické postupy s cílem zkracovat léčbu u krátkodobých onemocnění. Nejčastěji používaná kognitivně-behaviorální terapie je KBT – T. Ta obsahuje 10 sezení, při nichž se terapeut snaží pojmenovat s pacientem jeho negativní vzorce uvažování a chování. Tím měnit a odbourávat jeho maladaptivní postoje a hledat společně řešení obtíží. Časná intervence tak může být účinná a dostupná i pro další pacienty s krátkodobým průběhem onemocnění. Hledat alternativní postupy pro chronický průběh onemocnění, případně poruchu spojenou s dalšími onemocněními. Jejich výskyt v populaci narůstá. Objevují se nová společenská a zdravotní témata, například poruchy příjmu potravy a nespokojenost s vlastním tělem u transgender populace. Mění se i přístupy k léčbě. Programy zaměřené na kognitivní funkce se zabývají dysfunkčními myšlenkami navozujícími úzkost a patologické jídelní chování (například když nebudu držet diety jako ostatní, budu tlustá a nikdo mě nebude mít rád). Narůstají otázky rizikového vlivu sociálních sítí a možností, jak je využít v prevenci onemocnění mezi mladými lidmi. Diskutuje se i otázka vlivu rodiny, blízkých a přátel na motivaci pacienta k léčbě a jejich vlivu na průběh léčby a onemocnění. Stále platí, že při dlouhodobé práci s pacienty je třeba využívat všech možností: především soustavných psychologických terapií a farmakoterapie. K seznámení s problematikou tohoto komplikovaného onemocnění lze využít dokument 9 pravd o poruchách příjmu potravy, který shrnuje odborné názory na onemocnění a uzdravení.
9 pravd o poruchách příjmu potravy
Mohou ulehčit vyhledání pomoci postiženým a rodinným příslušníkům. Patří k nim tyto skutečnosti:
1. Mnoho lidí s PPP může vypadat dobře i přes extrémně vážné onemocnění.
2. Rodiny za onemocnění nenesou vinu, mohou být nejlepším spojencem pacientek i zdravotníků.
3. Diagnóza PPP je zdravotní krizí, která poškozuje osobní i rodinné vztahy.
4. PPP nejsou výsledkem volby, ale představují vážnou, biologicky ovlivněnou nemoc.
5. PPP postihují v současnosti lidi všech věkových kategorií, etnicit, tělesných tvarů a váhy, sexuálních orientací a socioekonomických úrovní.
6. U PPP narůstá riziko sebevražd i zdravotních komplikací.
7. Geny a prostředí hrají důležité role v rozvoji PPP.
8. Geny samotné však neodhalí, kdo PPP onemocní.
9. Úplné uzdravení je možné. Proto jsou včasné rozpoznání a intervence velmi důležité.
Čeští odborníci přidávají desátou pravdu.
10. Nespokojenost s vlastním tělem souvisí často s nespokojeností se sebou, nízkým sebevědomím i porušeným vnímáním vlastního těla, prožívaným stresem a rizikem pro vznik PPP.
