Zápal plic je zánětem plicní tkáně. Podle místa postižení plicní tkáně se projeví jako pneumonie (zánět v nejdrobnějších strukturách, podstatných pro dýchání - plicních sklípcích), bronchopneumonie, (drobné, ale nikoli nejmenší struktury dýchacích cest, průdušinky a tkáně přiléhající) a intersticiální pneumonie, (zánět ve vmezeřeném vazivu ve kterém probíhají cévy.
Transplantace plic není léčebnou metodou vhodnou pro všechna onemocnění plic, ani pro všechny pacienty. Mezi nemoci, kde pacientům může přinést užitek, patří například chronické obstrukční nemoci, plicní fibróza, primární plicní hypertenze či cystická fibróza, naopak při astmatu či onkologickém onemocnění plic transplantace nepřipadá v úvahu. „Indikace, kdy je možné transplantaci plic navrhnout, jsou přesně dané. Kromě druhu onemocnění, je podmínkou i to, že pacient bez očekávaného efektu vyčerpal všechny ostatní možnosti léčby. Zásadní význam má i zdravotní stav pacienta, který musí být natolik vážný, aby mu tak náročný výkon, jakým transplantace je, přinesl užitek a přitom natolik dobrý, či stabilizovaný, aby výkon přežil,“ vysvětluje Prof. MUDr. Robert Lischke, Ph.D., přednosta III. chirurgické kliniky Fakultní nemocnice v Motole.
Druhy transplantace plic
Druh onemocnění nemá zásadní význam jen z hlediska indikace k výkonu, ale je důležitý i při volbě typu transplantace. Možnosti, jak plíce transplantovat jsou tři. Jednostranná transplantace a oboustranná transplantace plic využívají darovaného orgánu od neživého dárce. „Jednostranná transplantace plíce pro pacienta znamená menší zátěž než oboustranná. Trvá kratší dobu a je šetrnější. Kromě toho je významným plusem i to, že v době, kdy je nedostatek darovaných orgánů umožní transplantaci dvěma pacientům najednou, kdy se každému z nich transplantuje po jedné plíci. Jednostranná transplantace plic je vhodná například u starších pacientů s chronickou obstrukční plicní nemocí či u idiopatické plicní fibrózy.
U mladších pacientů, pokud je k dispozici vhodný orgán, je snaha vždy provést oboustrannou transplantaci,“ vysvětluje MUDr. Robert Lischke.
Naopak oboustrannou transplantaci plic vyžadují onemocnění, která jsou doprovázena chronickým zánětem plicní tkáně. Mezi ně patří například cystická fibróza.
Třetí možností je náhrada jedné plíce jedním plicním lalokem od živého dárce. Tento výkon je aprováděn u dětských pacientů a dárcem orgánu nejčastěji bývá jeden z rodičů dítěte.
Návrat do života vyžaduje péči
Vlastní transplantace je rozsáhlý chirurgický výkon, během nějž si chirurg přístup do prostoru plic vytvoří otevřením hrudní stěny. Pokud je prováděna jednostranná transplantace stačí vytvořit jednostrannou torakotomii, při oboustranné transplantaci plic dojde k vytvoření buď dvou samostatných torakotomii, nebo k jejich propojení přes hrudní kost. „Následně je uvolněna nemocná plíce a na její místo je uložena a na krevní zásobování a na průdušku napojena plíce nová.
Doba vlastního chirurgického výkonu trvá v rozmezí tří až šest hodin, přičemž doba od odebrání plíce od zemřelého dárce do ukončení transplantace nesmí přesáhnout časový limit osmi hodin. Každé zkrácení této doby zvyšuje šanci na to, že darovaný orgán bude plně funkční,“ popisuje stručně postup transplantace profesor Lischke.
Zvládnutím této operace však zdaleka boj o zdraví pacienta nekončí. V transplantační medicíně má zásadní význam i pooperační péče a následná celoživotní léčba. „Rekonvalescence v nemocnici trvá zhruba měsíc. Během této doby pacientovi s uzdravením pomáhají mimo jiné i rehabilitační sestry, které nejprve pomocí speciálních cviků pacientovi pomáhají s odkašláním hlenů z dýchacích cest a následně i s pohybovou rehabilitací a nácvikem chůze. Během tohoto období dochází také ke stabilizaci dávek imunosupresiv a dalších léků a nemocný se naučí používat inhalaci. Všechny tyto výkony musí pacient zvládnout před propuštěním do domácí péčí,“ vysvětluje lékař.
Pře vlastním propuštěním pacient podstoupí kontrolní biopsie, při níž je mu odebrán kousek transplantované plíce. Cílem biopsie je zmapování stavu plicních tkání a vyloučení případného odhojování (rejekce) darovaného orgánu.
Pacienti po transplantaci plic je zapotřebí hlídat teplotu
Odchodem domů léčba pokračuje. Pacienti po transplantacích jsou zváni na pravidelné kontroly a jsou vedeni k bedlivému sledování svého zdravotního stavu. Všechny zvýšené tělesné teploty nad 37,5 °C, nachlazení, virózy a další zdravotní komplikaci jsou důvodem ke konzultaci či návštěvě transplantačního centra. Aby mohlo nově získané zdraví transplantovanému sloužit co nejdéle, je nutné, aby se pacienti vystříhali kouření, návštěvě míst s vysokou frekvencí lidí v době chřipkových epidemií, omezili na minimum zemědělské a zahrádkářské práci a nepohybovali se v zaprášeném prostředí. Mezi aktivity, které se nedoporučují, patří i plavání, během nějž hrozí vdechnutí vody. „Všechny tyto činnosti jsou potencionální příčinou rozvoje infekce, které pro transplantovaného pacienta jsou život ohrožující,“ uzavírá Prof. MUDr. Robert Lischke, Ph.D., přednosta III. chirurgické kliniky Fakultní nemocnice v Motole.
Přidat nový komentář