Oživování - zástava dechu

Neprůchodnost dýchacích cest, nedostatečné dýchání a zástava dýchání

Dnes něco k oživování. Jak jsem se zmínil v předešlé stati oživování musíme zahájit neprodleně u člověka, u nějž došlo k selhání základních životních funkcí. Za zopakování stojí, že základní životní funkce jsou dýchání, krevní oběh a vědomí. Při tom porucha vědomí může být příčinou selhání ostatních základních životních funkcí. Jako laici však s poruchou vědomí - ať už je příčinou výše zmíněného nebo ne - nic nenaděláme. Můžeme ji ovlivnit pouze do té míry, že včas a správně zahájíme oživování a budeme se snažit nahradit nebo podpořit ostatní základní životní funkce. Nyní k prvé - k dýchání.

Neprůchodnost dýchacích cest, nedostatečné dýchání nebo zástava dechu omezují přívod kyslíku do těla a mohou vést v organismu ke změnám, které přímo ohrožují postiženého na životě. Mezi nejčastější příčiny patří tonutí, úraz elektrickým proudem, různá poranění (hlavně poranění hlavy a hrudníku ), otravy, křečové stavy, a zhoršení plicního onemocnění. U dětí se navíc můžeme setkat se zánětlivými onemocněními horních dýchacích cest, které dítě ohrožují dušením a které se mohou prudce zhoršit do obrazu ohrožení základních životních funkcí v několika minutách. Velmi časté je vdechnutí cizího tělesa. U dětí drobných předmětů nebo ořechů, u dospělých převážně jídla.

Jak zjistíme neprůchodnost dýchacích cest a nedostatečné dýchání?

Pohledem se přesvědčíme o tom, že jsou přítomny dýchací pohyby, tj. zvedání hrudníku. V případě neprůchodnosti dýchacích cest jsou pohyby hrudníku zachovány, ale dýchání je usilovné a jsou přítomny tzv. "paradoxní" pohyby hrudníku. Vypadá to tak, že při vdechu se zatahují nadklíčkové jamky v dolní části krku, hrudník při vdechu paradoxně vpadá. Později může být (avšak ne vždy) též přítomno modravé zbarvení rtů a posléze i celého obličeje (pozor u žen na nalíčení typu "modrá upírka"). Poslechem se přesvědčíme o tom, zda je slyšitelné dýchání nad ústy a nosem postiženého. Při úplné neprůchodnosti neslyšíme dýchání a necítíme proud vydechovaného vzduchu na ušním boltci. Při částečné neprůchodnosti jsou naopak slyšet intenzivní zvuky jako chrápání, pískání, sípání, bublání.

Jak zjistíme úplnou zástavu dýchání?

V těchto případech nevidíme dýchací pohyby hrudníku a neslyšíme dýchání, ani necítíme proud vzduchu na boltci.

Jak pomoci v případě neprůchodnosti dýchacích cest nebo nedostatečného dýchání?

Většinou stačí k obnovení průchodnosti a tím dostatečného dýchání záklon hlavy. Někdy si musíme vypomoci dalšími manévry. Soubor tří manévrů k obnovení průchodnosti dýchacích cest nazýváme překvapivě "trojí hmat". Do souboru patří již zmíněný záklon hlavy, předsunutí dolní čelisti tahem za úhel dolní čelisti v oblasti pod ušním lalůčkem, jímž se snažíme předsunout dolní zuby před horní. Otevření úst palcem je pak poslední z manévrů trojího hmatu. Odborník školený v první pomoci by měl tento hmat zvládnout jednou rukou.

Jak postupovat nepomůže-li trojí hmat?

Zde se musíme zaměřit na situaci, kdy by neprůchodnost dýchacích cest mohla způsobit obstrukce dýchacích cest cizím tělesem. Vyčistíme dutinu ústní rukou co nejdále kam až dosáhneme. Vhodné je vložit předtím postiženému mezi stoličky pevný předmět, abychom se vyhnuli pokousání. Ústa otvíráme tzv. "zkříženým hmatem", při kterém ukazovák opíráme o horní řezáky nebo dáseň, palcem pak zkříženě odtahujeme dolní řezáky od horních. Podobně postupujeme, dojde-li v průběhu oživování ke zvracení.

Je-li překážka hluboko v dýchacích cestách otočíme postiženého na bok a několika údery dlaní nebo pěstí mezi lopatky se snažíme cizí těleso z dýchacích cest vyrazit. V situaci kdy někomu zaskočí sousto nebo se zakucká dítě je úder mezi lopatky záležitostí běžnou a takřka reflexní. Účinnějším manévrem je však v těchto situacích tzv. "Heimlichův manévr". Provádíme u osoby vstoje tak, že se postavíme za ni a obejmeme postiženého zezadu tak, že ruce spojíme v nadbřišku postiženého a opakovaným prudkým stlačením nadbřišku se snažíme cizí těleso z dýchacích cest vyrazit. Manévr můžeme provádět i u bezvědomého tak že postiženého obrátíme na bok a stejným způsobem jako ve stoje manévr provedeme v leže za zády nemocného. Další možností je provést tento manévr u postiženého, který leží na zádech. V tomto případě si sedneme tváří k nemocnému na jeho nohy a nataženými pažemi se snažíme opakovaně prudce stlačit nadbřišek. Manévr provádíme přiměřenou silou, abychom nepoškodily vnitřní orgány postiženého. V případě úspěchu je nutné opětovně vyčistit ústa postiženého popsaným způsobem.

A nepomůže-li žádný z uvedených způsobů?

Pak máme poslední možnost. Nemocného se snažíme prodechnout dýcháním z plic do plic většími tlaky tak, abychom cizí těleso zatlačili tímto způsobem co nejdále do plic a umožnili postiženému dýchat alespoň jednou plící.

A nedýchá-li postižený vůbec?

Pak musíme neprodleně přistoupit k umělému dýchání z plic do plic. Nejúčinnějším způsobem je umělé dýchání přerušovaným přetlakem, přičemž zdrojem přetlaku při umělém vdechu jsou dýchací cesty zachránce, výdech je pak pasivní. Vzduch lze do plic postiženého vpravit třemi cestami.

1. z úst do úst,
2. z úst do nosu (při nemožnosti dýchat ústy - poranění v oblasti úst ....),
3. z úst do úst a nosu současně (u malých dětí a kojenců).

Jak provádíme v praxi umělé dýchání?

Postupujeme následovně:

• Hlavu postiženého zakláníme dozadu levou rukou pod krkem a pravou tlačíme na čelo. Pravou rukou též stlačujeme nosní dírky a ucpáváme tak nos, aby při umělém vdechu vzduch neutíkal nosem.
• Otevřete zeširoka ústa, nadechněte se a překryjte svými ústy ústa postiženého tak aby mezi vašimi rty a obličejem neunikal vzduch. Vdechněte svůj objem dýchacích cest do dýchacích cest postiženého a sledujte jeho hrudník. Zdvíhání hrudníku postiženého při umělém vdechu ukazuje že vzduch proniká do plic a dýchání je účinné.
• Oddalte ústa a nechte postiženého pasivně vydechnout. Tato pauza nám slouží k opětovnému nádechu a zároveň pozorujeme hrudník postiženého jestli opravdu klesá a tím že vzduch volně uniká z jeho plic.

Je-li obtížné udržet průchodnost dýchacích cest a provádíme-li trojitý manévr můžeme ucpat nos postiženého tím, že při umělém vdechu na jeho nos přitiskneme naši tvář.

Je na místě připomenout, že zároveň se zahájením umělého dýchání se snažíme přivolat odbornou pomoc. Nikdy se v případě obtížného udržení průchodnosti dýchacích cest nenutíme do invazivních postupů, kterou je např. koniopunkce (přístup do dýchacích cest mezi chrupavkou štítnou a prstenčitou). Tyto necháme odborné pomoci. Zmíním se o nich někdy v dalších článcích.

Příště o obnovení krevního oběhu a některých postupech (algoritmech) u postižených v těžkém stavu.