Osudové míjení - neplodné páry a děti bez rodičů

Po roce pokusů o otěhotnění je třeba se zajímat o náhradní rodinnou péči

 
Pokud tak rok nemůžete přijít do jiného stavu, je nejvyšší čas připravit se na to, že váš život možná půjde úplně jinudy, než jste kdy si přáli. Kdo to nyní nestihne, bude dlouhodobou nechtěnou neplodností postižen víc, než si dokáže představit. Vzpomeňte na vařenou žábu.
 
Pokud dítě nepřichází přirozenou cestou, jsou jen dvě možnosti, jak si je pořídit: náhradní rodinná péče (NRP - adopce, pěstounství) nebo asistovaná reprodukce (IVF). Je dobré se na obě cesty začít připravovat v tomto období zároveň, tj. je chybou si říci: „Nejprve vyzkoušíme IVF, teprve kdyby to nevyšlo, tak začneme uvažovat o NRP.“ Proč? To právě nikdo nezasvěcený neví. Důvodem je snění o nepřítomném - a časem idealizovaném - dítěti. Čím více a déle lidé sní o svém dítěti, tím méně jsou pak schopni přijmout reálné dítě, které jim život (úřady) v té či oné podobě nabízí se všemi jeho reálnými nedokonalostmi. Tím více též získává případné reálné dítě charakter vymodleného dítěte se všemi typickými rodičovskými selháními (rozmazlování, nadměrné ochranitelství ap.).

Adoptivní motivace žadatelů s dlouhodobou neplodností a neschopnost přijmout jiné dítě

Fixace na vysněné malinké děťátko se v NRP projevuje jako tzv. adoptivní motivace: „Dejte nám dítě, co nejmladší, naprosto zdravého krásného kluka, nejlépe modrookého blonďáka.“ Zkrátka žadatelé se chovají, jako by úřady tyto děti syntetizovaly na nějaké výrobní lince jako amarouny. Tuto motivaci provází postupná ztráta zdravého rozumu. Není tak těžké potkat padesátiletou ženu, která se vehementně dožaduje, aby jí úřady daly kojence. „Paní, vždyť mu budete babičkou!“ „No a? Já mám taky právo si užít toho ňuhňání.“ Ano, řeči o právu na dítě a pocit nekončící životní křivdy jsou dalším průvodním jevem dlouhodobé neplodnosti. „Proč ostatní mohou mít děti a my ne? Proč nikdo nemusí na psychologické vyšetření, ale my jo? Copak nemáme právo být šťastní?“ Pozor, to vše jsou následky dlouhodobé nechtěné neplodnosti. Tak uvažují neplodní žadatelé. Je zajímavé, že pěstouni obvykle bývají plodní, a tedy mluví jinak.
 
Navíc lidé s dlouhodobou neplodností mají nevykořenitelný sklon adoptovaným dětem zatajovat fakt, že jsou adoptované, a to přesto, že všichni odborníci je varují před touto chybou. Typický scénář je takový, že celých třináct let se dítěti říká, že je vlastní, ale pak v nějaké obzvlášť nechutné hádce mu krutou pravdu vpálí do očí buď sami rodiče nebo sousedka nebo spolužáci, kteří se to „tajemství, které nesmějí nikomu říci,“ dozvěděli od svých rodičů. V tom okamžiku se tomuto dítěti zhroutí všechny představy o rodině - asi jako v případu vyměněných dětí v třebíčské nemocnici, ale jen s tím rozdílem, že nedostane oněch 3,3 miliónů korun jako kompenzaci.

Statisticky významné rozdíly mezi plodnými a neplodnými žadateli o NRP

Z výzkumu žadatelů o NPR (viz má disertační práce na www.klimes.us) jsem naměřil tyto statisticky významné rozdíly mezi plodnými a neplodnými žadateli:
Neplodní žadatelé nestojí o pěstounství, ale o osvojení, adopci dětí. Jsou mnohem více rasově vyhranění. Chtějí bílé dítě a odmítají i míšence, zejména poloromského. Tvrdí, že by do NRP nešli, kdyby měli vlastní dítě (nejde jim o pomoc dítěti, ale především o kompenzaci vlastního handicapu). Na rozdíl od plodných žadatelů chtějí zatajovat před okolí původ dítěte, stydí se za něj, že není jejich. Lpí na co nejmenším věku osvojeného dítěte, čímž samozřejmě nechávají na holičkách starší děti, které by taky potřebovali rodiče.

Neplodní žadatelé a děti bez rodičů se míjejí

Laici se vždy diví, jak to, že máme tolik dětí v dětských domovech a zároveň tolik žadatelů o adopci. Odpověď vyplývá z řečeného. Ano, máme mnoho lidí, kteří touží po dítěti, ale díky dlouhodobé nechtěné neplodnosti nejsou schopni přijmout starší děti. Malé, bílé, zdravé děti do adopce prostě nejsou nebo nejsou právně volné.

Na druhou stranu máme mnoho dětí starších pěti let, které by byly právně volné, ale ty nikdo nechce. Takže vzniká známá nekompatibilita postižení. Intuitivně bychom předpokládali, že lidé s různými postiženími si budou rozumět a vzájemně se doplňovat, ale opak je pravdou. Spíše se osudově míjejí – zde se míjejí neplodné páry a děti v dětských domovech. I když jsou obdobně postižení – jedni hledají děti, druzí rodiče – přesto si nemohou vzájemně uspokojit své potřeby. I v tom spočívá zákeřnost dlouhodobé nechtěné neplodnosti, že postižení nejen často doživotně trpí faktem, že nemají vlastní dítě, ale navíc nejsou schopni uspokojit svou urgentní potřebu náhradním dítětem. Je to, jako by člověk, který umírá hlady, odmítal skývu chleba s tím, že on přeci jí jen pečená holoubata, která si sám připraví.