Léky, očkování a dodržování doporučení odborníků týkající se například cestování nebo shromažďování.
Z NABÍDKY LÉKÁRNA.CZ
Očkování je jedním z největších úspěchů medicíny. Infekční nemoci představovaly ještě v první polovině minulého století nejčastější příčinu úmrtí dětí již v nejútlejším věku a společně s válkami byly považovány za největší metly lidstva. Ve dvacátém století se očkování zařadilo mezi nejvýznamnější opatření prevence a šíření infekčních nemocí. Vedlo k vymýcení pravých neštovic, téměř odstranilo dětskou obrnu a zabránilo nesčetným úmrtím na mnoho dalších nemocí, jako jsou spalničky, záškrt či meningitida.
„Bohužel se v posledních letech začínáme v každodenní klinické praxi opět setkávat s infekcemi, které byly považovány za zvládnuté či dokonce v našich zeměpisných šířkách za ‚vymýcené‘. Smutným faktem zůstává, že jednou z hlavních příčin je odmítání nejen dobrovolného, ale i povinného očkování. Přestože tento názor je v běžné populaci menšinový, dochází postupně ke snižování proočkovanosti naší populace a zvyšuje se celková náchylnost k očkováním preventabilním infekcím, což lze dokladovat například výskytem spalniček v posledních letech,“ uvádí MUDr. Milan Trojánek, Ph.D., vedoucí katedry infekčního lékařství Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví.
„Důvodem odmítání očkování je několik skutečností. Jednak je díky dosavadní proočkovanosti šance onemocnět stále relativně nízká. Dále se rodiče domnívají, že pravděpodobnost nákazy klesla se zlepšením životní úrovně a hygienických podmínek, a očkování je proto zbytečné. Mnozí podceňují riziko infekcí preventabilních očkováním a naopak se přehnaně zaměřují na možné nežádoucí účinky vakcinace. Riziko odmítání očkování se týká zejména dětské populace. Sekundárně ale představuje nebezpečí i pro dospělé, mezi které se infekční nemoci od dětí šíří,“ vysvětluje MUDr. Alena Šebková, předsedkyně Odborné společnosti praktických dětských lékařů ČLS JEP.
Čtěte také: Očkovat, či neočkovat?
Nejde o banální infekce
Přestože se laická veřejnost domnívá, že dětské nemoci, proti kterým se očkuje, představují banální a samoúzdravné nemoci, přesný opak bývá pravdou. Většina infekcí, kterým lze úspěšně předejít očkováním, patří mezi závažné, až život ohrožující stavy. Jako příklad lze uvést tetanus, záškrt, dávivý kašel, spalničky, pneumokokové či meningokokové infekce.
Očkováním navíc jedinec nechrání pouze sebe, ale i ostatní, kteří by mohli být nakaženi. A to včetně těch, kteří ze závažných důvodů očkováni být nemohou nebo si jejich organismus neumí vytvořit dostatečnou ochranu proti infekci.
„Každý by si měl být vědom toho, že nežijeme v izolovaných koloniích, ale jsme součástí vyspělého evropského společenství. Proto bychom měli brát ohled nejen na sebe, ale i na celou společnost. Očkováním sebe či svých blízkých můžeme pomoci ochránit ostatní,“ doplňuje Milan Trojánek.
Odklady očkování nejsou řešením
Stále častějším požadavkem rodičů jsou i žádosti o odložení očkování. Největším negativním dopadem odkladu vakcinace je oddálení ochrany před infekčním onemocněním, a to právě v nejrizikovějším věku dítěte. V některých případech může odklad vakcinace zvýšit i riziko nežádoucích reakcí na vakcínu. Při odložení vakcinace se pak musí používat schémata, pro která není dostatek důkazů. Individuální očkovací schémata mohou vést k nižší imunitní odpovědi, případně až k selhání očkování.
Čtěte také: Nežádoucí účinky očkování byste měli hlásit
Odškodné za následky povinného očkování
"Případů újmy způsobené povinným očkováním je sice méně než promile, ale i tak je nelze zcela vyloučit. A proto je důležité, abychom rodinám, kterých se to již dotkne, pomohli. Jak jsme slíbili, narovnáváme dosavadní neexistenci právního řešení. Věřím, že jsme nyní schopni přinést záruku těm, kteří se očkování obávají, a tím u nás přispět k větší proočkovanosti,“ vysvětluje ministr zdravotnictví Adam Vojtěch.
Odškodnění nahrazuje vytrpěné bolesti, ztížení společenského uplatnění očkovaného a náklady na péči o něj, zdraví nebo domácnost a ztráty na výdělku. Rovněž zahrnuje odškodnění duševních útrap rodičů, dojde-li následkem povinného očkování k usmrcení nebo zvlášť závažnému ublížení na zdraví očkovaného.
Podmínkou odškodnění bude žádost podaná ministerstvu do tří let od doby, kdy újma vznikla. Odškodnění je Ministerstvem zdravotnictví vypláceno podle předlohy do půl roku od doručení žádosti, v případě, že není chyba na straně očkujícího lékaře nebo výrobce vakcíny. U žádostí podaných v prvních 6 měsících po účinnosti zákona je lhůta pro posouzení nároku a pro vyplacení náhrady újmy 12 měsíců.
Maximální výši náhrady zákon o náhradě újmy nestanoví, ministerstvo chce postupovat podle občanského zákoníku. Předpokládá se, že celková výše náhrad nepřesáhne 100 milionů korun ročně. Neúspěšní žadatelé se budou moci obrátit na soud.
Týká se nový zákon všech typů očkování?
Nikoliv. Nový zákon se vztahuje pouze na případy povinného očkování. Na dobrovolné očkování, byť by bylo hrazené zdravotní pojišťovnou, se tento zákon nevztahuje.
Co všechno se rozumí povinným očkováním?
Povinným očkováním se rozumí pravidelné, zvláštní nebo mimořádné očkování ve smyslu zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, a vyhlášky o očkování proti infekčním nemocem: a) pravidelné očkování proti tuberkulóze, proti záškrtu, tetanu, dávivému kašli, invazivnímu onemocnění vyvolanému původcem Haemophilus influenzae b, přenosné dětské obrně a virové hepatitidě B, proti spalničkám, zarděnkám a příušnicím, proti pneumokokovým nákazám a proti virové hepatitidě B, b) zvláštní očkování proti virové hepatitidě A a virové hepatitidě B a proti vzteklině, c) mimořádné očkování, kterým se rozumí očkování fyzických osob k prevenci infekcí v mimořádných situacích, a to jak formou sdružené očkovací látky do jedné dávky (vakcína), tak očkovací látky rozložené do více dávek.
Více informací zde.
