Očkovat, či neočkovat?

Očkování má v prevenci infekčních onemocnění nenahraditelný význam. Ochrana získaná v dětství nemusí být dostatečná. Infekčními chorobami mohou být ohroženi jak zdraví dospělí, tak především chronicky nemocní pacienti, kteří mají oslabenou imunitu. Od ledna letošního roku došlo k rozšíření úhrad očkování ze zdravotního pojištění pro vybrané skupiny chronicky nemocných s oslabeným imunitním systémem a postižených dospělých osob. Přesto lidé stále nemají dostatečné povědomí nejenom o tom, jaká očkování jsou pro ně vhodná a proč, ale také na jaká bezplatná očkování mají právo. Vakcinace může nejenom ochránit proti infekcím. Očkování proti pneumokokům a chřipce také dokáže například zpomalovat proces aterosklerózy, předcházet zhoršování srdečně-cévních onemocnění a snižovat riziko akutního srdečního infarktu. Očkování je přínosné pro neurologické pacienty nebo pacienty s revmatickým onemocněním, včetně nemocných, kteří jsou léčeni biologickou léčbou.

Historie očkování a vakcín

Doc. MUDr. Vilma Marešová připomíná, že dějiny očkování a vakcín začínají v Evropě v 18. století, kdy Edward Jenner inokuloval Jamese Pepse obsahem tekutiny z kravských neštovic, aby ho ochránil před onemocněním pravými neštovicemi. V 19. století se přidaly další vakcíny: proti vzteklině, tyfu, moru a choleře, anatoxin proti záškrtu. V první polovině minulého století už byly k dispozici vakcíny proti tbc, žluté zimnici, proti chřipce, dále proti černému kašli, záškrtu a tetanu. Od roku 1946 se povinně očkovalo proti pravým neštovicím, od roku 1947 proti záškrtu, od roku 1952 proti tetanu a od roku 1959 proti černému kašli. V roce 1959 se začalo očkovat proti dětské obrně neživou Salkovou vakcínou, v roce 1960 Sabinovou živou vakcínu. Údaje dokládají, jak úmrtí v důsledku infekčních nemocí po zavedení očkování ubývalo.

Stárnutí a imunosuprese

Vzhledem k tomu, že populace stárne, 25 % evropské populace je starší 60 let věku a v roce 2040 bude 30–50 % populace více než 65 let. Vinou oslabení imunitní ochrany z dětství se v dospělém věku vracejí některá onemocnění, jako jsou pertuse (černý kašel), příušnice nebo spalničky. S věkem přibývá i přidružených chronických onemocnění, která pro pacienty představují vyšší riziko. Podle doc. MUDr. Jana Smetany, Ph.D., se v korelaci s věkem u řady infekčních onemocnění jednoznačně popisuje nárůst rizika onemocnění a rozvoj komplikací.
„Mezi nejčastější patří například klíšťová encefalitida, pásový opar, pneumokoková onemocnění či chřipka. Avšak i mladší věkové kategorie adolescentů a mladých dospělých mohou představovat rizikovou skupinu, a to například pro infekci lidským papilomavirem nebo meningokokové infekce,“ připomíná doc. Smetana.

V dospělosti se také častěji vyskytují imunosupresivní stavy spojené s chemoterapií či radioterapií. Riziko představuje i životní styl – cestování do exotických krajů, sexuální promiskuita nebo kouření. Infekčními chorobami jsou více ohroženy i zdravotnické a ošetřovatelské profese či pracovníci ve službách. Mění se i pohled na očkování v těhotenství a během kojení. Přibývá údajů o bezpečnosti očkování například v souvislosti s chřipkou nebo pertusí.

Podle odborníků je odpor k očkování způsoben tím, že nebezpečné dětské nemoci se objevují už jen výjimečně a dostaly mimo zorné pole veřejnosti. Ta je už nevnímá jako nebezpečí a má tendenci význam očkování podceňovat. Jak je to ale s očkování doopravdy? Představujeme vám největší mýty, které v rámci tohoto tématu mezi lidmi kolují:

Mýtus č. 1: Na snížení výskytu infekcí má vliv hygiena, nikoli očkování

K poklesu výskytu nemocí přispívá mnoho různých faktorů, včetně úrovně hygieny. Klíčovou roli však jednoznačně hraje očkování. Příkladem může být přenosná dětská obrna. Je dokázáno, že bezprostředně po zahájení vakcinace se frekvence výskytu obrny v mnoha rozvinutých zemích výrazně snížila. V roce 1961 se tehdejší Československo stalo dokonce první zemí na světě, kde byla obrna vymýcena na národní úrovni a to právě díky masovému očkování dětí. Oproti tomu jiná onemocnění, proti kterým se v té době neočkovalo se nerušeně šířila dál.

Mýtus č. 2: Vakcíny obsahují nebezpečné látky (rtuť, hliník, formaldehyd, antibiotika, laktózu)

• Žádná z vakcín povinného očkovacího kalendáře neobsahuje rtuť.
• Hliník se v nich nachází pouze ve formě vysoce bezpečných nerozpustných solí, které výrazně zvyšují účinek vakcíny a organismus prokazatelně nepoškozují.
• Formaldehyd je látka našemu tělu vlastní. Za předpokladu, že dvouměsíční dítě má zhruba 5 kg a množství krve 85 ml/kg, se celkové množství formaldehydu, které má dítě přirozeně v krevním oběhu, rovná přibližně 1,1 mg. Toto množství je nejméně 5× vyšší než množství obsažené ve vakcínách (0,2 mg).
• V některých vakcínách se nacházejí stopy antibiotik. Závažné reakce mohou nastat u velmi těžkých alergiků a byly publikovány v jednotlivých případech v historii.
• Případný obsah laktózy v očkovacích látkách osobám s intolerancí laktózy neškodí a se schopností střev ji štěpit vůbec nesouvisí. Skutečná alergie je extrémně vzácná.

Mýtus č. 3: Nežádoucí účinky vakcín jsou bagatelizovány a nekorektně hlášeny

Z posledního přehledu hlášení SUKLu za 2016 se dozvíme, že při odhadovaném podání zhruba 800 000 dávek vakcín bylo po jejich podání hlášeno 869 nežádoucích účinků, tj. cca 0,1 %. Povinnost hlášení o případných vedlejších účincích všech léčiv, nikoliv pouze vakcín, je zákonem stanovena pro všechny zdravotnické odborníky. Jsou to tedy především lékaři, kteří by měli hlásit veškeré závažné nebo neočekávané nežádoucí účinky, se kterými se ve své praxi setkají. Data shromažďuje v České republice Státní ústav pro kontrolu léčiv (SÚKL).

Povinnost sbírat, vyhodnocovat a předávat SÚKL informace o podezřeních na nežádoucí účinky, které jsou jim oznámeny mají také farmaceutické společnosti. Hlásit nežádoucí účinky však může i kdokoli, kdo se o nežádoucím účinku dozví, a to prostřednictvím online formuláře na stránkách www.olecich.cz.

Mýtus č. 4: Očkování způsobuje alergie, astma a autismus

• Neexistuje vědecký důkaz, že by očkování způsobovalo nebo zhoršovalo alergická onemocnění. Ale tak jako může organismus zareagovat alergií na jakoukoli látku, může zareagovat i na vakcínu. Závažnější reakce nastávají asi v jednom ze sto tisíc případů. Častěji se mohou lidé setkat s vedlejšími příznaky, jako například teplota nebo zarudnutí či bolestivost v místě vpichu. Vedlejší příznaky však v žádném případě nejsou srovnatelné s potížemi doprovázejícími prodělání nemoci, proti které se očkuje.
• Vědecké důkazy o tom, že by vakcíny způsobovaly autismus neexistují, jak informoval Světový poradní výbor pro bezpečnost očkovacích látek (GACVS) Světové zdravotnické organizace (WHO)a jak dokládá celá řada dalších studií.

Mýtus č. 5: V ČR se zbytečně očkuje proti vymýceným nemocem (obrna, tetanus, černý kašel...)

Klasickým argumentem odpůrců očkování je tvrzení, že očkování už vlastně není potřeba, protože závažná dětská onemocnění už téměř vymizela. To ovšem není pravda. Onemocnění, která se zdála být prakticky vymýcená, se vrací zpátky v nové síle. Typickým příkladem je černý kašel, jehož výskyt se, podle údajů Státního zdravotního ústavu, rok od roku zvyšuje. Loni jím například onemocnělo v ČR už 955 lidí, zatímco rok předtím to bylo "jen" 767.

Jiné evropské státy bojují například se spalničkami, od roku 2009 je hlášený jejich zvýšený výskyt v Bulharsku a onemocnělo jimi přes dvacet tisíc lidí (dvaadvacet jich zemřelo). Navíc spolu s přílivem cizinců ze zemí s nedostatečnou proočkovaností nelze očekávat, že budou infekční onemocnění v dohledné době skutečně definitivně vymýcena.

Mýtus č. 6: Některé vakcíny mohou vyvolat nemoc, proti které mají chránit

Většina z vakcín se skládá z usmrcených patogenů či pouze určitých částí viru nebo bakterie. Pouze omezené množství očkovacích látek obsahuje oslabené, živé patogeny. Vakcinace může být někdy následována horečkou, nevolností, ospalostí či lokálními reakcemi jako je otok nebo zarudnutí v místě očkování. Nicméně tyto vedlejší účinky jsou obecnou reakcí organismu na očkování a obvykle rychle ustupují. Nemají nic společného s onemocněním, proti kterému je vakcinace namířena. Některé vakcíny (zejména živé) mohou opravdu vyvolat mírné příznaky připomínající danou chorobu. U zdravého jedince však nedochází k plnému rozvoji onemocnění. Nejznámějším příkladem jsou spalničky. Jelikož očkovací látka proti spalničkám obsahuje oslabený, nicméně živý virus spalniček, může vyvolat spalničkám podobnou vyrážku u asi 5 % očkovaných dětí. Ta se objevuje zhruba za 1 týden po očkování.

Mýtus č. 7: Vakcíny představují pro děti přílišnou zátěž

Dětský imunitní systém se již od narození setkává s miliony antigenů. Počet antigenů obsažených v moderních očkovacích látkách je proti tomu zcela mizivý. Pro ilustraci uveďme, že pokud by všechny vakcíny českého očkovacího kalendáře byly aplikovány v jeden den, bylo by „zaměstnáno“ pouze 0,1 % kapacity dětského imunitního systému.

Mýtus č. 8: Očkovací látka pro děti je stejná jako pro dospělé, děti tudíž více zatěžuje

Na tuto otázku neexistuje univerzální odpověď. Existují vakcíny, které jsou určené jen pro děti, jiné pro děti i dospělé a existují i vakcíny pouze pro dospělé. Často se liší schéma podání u dětí (a různě starých dětí) a dospělých, jindy se liší také dávka u dětí a dospělých, ale opět tomu tak není vždy. Je to skutečně „vakcína od vakcíny“.

Mýtus č. 9: Očkování by mělo být pouze dobrovolné

Význam povinných očkování je pro prevenci onemocnění, proti kterým jsou namířena, zcela zásadní, proto jsou tato očkování povinná. Pokud by povinná nebyla, došlo by pravděpodobně k poklesu proočkovanosti s rizikem vzestupu nemocnosti.

Mýtus č. 10: Očkování není tak účinné, jak se tvrdí

Účinnost očkování je dokazována v rámci velmi přísného hodnocení. Předtím, než se vakcína dostane na trh a tedy k pacientům, absolvuje čtyři fáze testování. Během nich jsou nejen její účinnost, ale také bezpečnost, kvalita i dávkování ověřeny na stovkách a mnohdy až tisícovkách dobrovolníků. Všechna zjištění jsou pečlivě monitorována a zaznamenávána. Účinnost vakcín lze samozřejmě pozorovat především v praxi, a to dramatickým snížením výskytu onemocnění, proti kterým se očkuje. V ČR je to například záškrt, tetanus, či úplné vymýcení pravých neštovic.

Zdroj: www.aifp.cz