Máme na výběr, jak se postavit k vážné nemoci

Moničin příběh

Monika měla zvláštní život. Ke konci studií se naprosto nepochopitelně zamilovala do Francie. Vrhla se na studium francouštiny. Za rok se naučila mluvit tak, jak se jiní nenaučí za deset let. Na nějakém výletě se tam bláznivě zamilovala do jednoho právníka. Láska byla štědře opětovaná. Vše vypadalo, že poběží podle plánu. Jenže všude je chléb o dvou kůrkách. Monika pocházela v Čechách z vyšší společnosti. Zřejmě čekala, že když přesídlí do Paříže, tak bude ještě víc na úrovni. Stal se pravý opak. Tam na ni hleděli jako na přivandrovalce z východu a jen těžko si tam hledala přátele, což jí v Praze vůbec nedělalo problém. I profesně šla o dva řády dolů a rodinu s manželem odkládali.

Život nějak běžel, ale Monika po čase začala mít bolesti v podbřišku. Nějak to snášela, ale bolest sílila, tak si zašla k lékaři. Ti zjistili, že místo dělohy má nádor velikosti menšího míče. Nějak to nešlo operovat, protože metastázy měla již všude možně. Tak prošla jednou sérií chemoterapie, pak druhou, třetí. Nezabíraly. V této době s Monikou tou dobou nebyla rozumná řeč. Žila v popření. Pořád opakovala, že se z toho vyléčí, že se musí uzdravit, že tomu věří. Problém byl v tom, že už tomu okolí moc nevěřilo. Pochopitelně - když po třetí sérii chemoterapie není prakticky žádná odezva, tak těžko věřit v zázraky. Díky tomu vznikaly divné chvíle. Stáli jsme vedle sebe – dva lidi, kteří mají v hlavě stejnou věc – smrt Moniky. Ona o tom sice neustále mluví, ale jen v negaci – "že se to nestane". Já bych o tom buď raději vůbec nemluvil, a když už, tak ne v tom popření. Divné nedorozumění. Míjeli jsme se, i když jsme oba mysleli na stejnou věc Tak trochu jsem ji ztratil ještě před tím, než umřela.

Osobně jsem si dal její životní příběh do souvislosti s jejím prožíváním choroby. Když přišla choroba, ona měla svůj život ve stavu rozpracovanosti. Dařilo se jen na 30 %. Choroba znamenala, že musí odejít s vědomím, že kariera není, rodina není. Sice ji má muž rád až za hrob, ale stejně – opustí svět jako naprosto obyčejný, lehce zapomenutelný člověk bez dětí, navíc v necelých třiceti letech. K čemu jí byl mimořádný talent, vysoká inteligence, fotografická paměť, ambicióznost? Tento kontrast mezi možnostmi a minimálními výsledky bylo myslím to, co vedlo k tak masivnímu popření a neschopnosti přijmout svou smrtelnost, limity svého bytí.

Vážná nemoc - dokážeme se přestat vyhýbat zavažným otázkám?

Pacienty se závažnou chorobou, která nepostihuje intelekt, můžeme rozdělit do dvou skupin. V menšině jsou ti, kteří si již prošli nějakou velkou životní ztrátou a z té doby tedy mají své životní hodnoty v hrubých rysech srovnány. Ti zpravidla, i kdyby měli za pár měsíců umřít, mají své hlavní životní úkoly splněny, odfajkovány, a tak se samozřejmě nemusí při oznámení choroby hroutit, co všechno ještě nestihli, kde probendili svůj život.

Tyto otázky si ale musí minimálně položit a zodpovědět ta druhá skupina. Tam patří lidé, kteří se závažným životním otázkám celý život vyhýbají. Často od nich slýcháváme – "na to raději ani nemyslet" nebo "problémy budu řešit, až přijdou". Tato druhá skupina lidí bývá zaskočena otázkami, které jim položí již jen pouhá vzdálená možnost úmrtí při nemoci. Pak často chodí a říkají, že oni jsou si naprosto jisti, že se uzdraví a mají pocit, že uzdravení mají ve svých rukou, že je to otázka silné vůle. Jenže sami vědí, že to není pravda, proto se neustále musejí přesvědčovat, že oni budou ti, co přežijí. K tomu vyžadují, aby tuto hru na popření s nimi hrálo i okolí, které v té době tomu samo už dávno nemusí věřit. Pokud se pak nemoc vyvíjí špatně, vede to v posledních dnech k velkému odcizení. Protože všichni hrají komedii a snaží se být tzv. pozitivní, pak udělají dva kroky za roh, kde se nezadržitelně rozpláčou.

Proč někteří berou vinu za své nevyléčení na sebe?

Chápejte zvrácenou logiku: Jestliže je dotyčný v hloubi duše přesvědčen, že vyléčení je skutečně otázka jen a jen silné vůle, pak zhoršující se zdravotní stav neznamená jen, že se musí smířit s možností smrti, ale k tomu navíc si musí přiznat, že umírá svou vinou - protože je slaboch a nemá silnou vůli. Musí se rozloučit s falešnou představou o vlastní všemohoucnosti. Podobně je mezi laiky široce rozšířený omyl, že umírají jen ti, kteří přestanou věřit ve své uzdravení. Jenže to si lidé pletou jen příčinu a účinek.

Z dob komunismu dobře víme, že existují druhy mučení, které kohokoli přimějí říci vše, co ví, ať má jakkoli silnou vůli. Je to jen otázka dvou věcí - znát ty kruté metody a mít na to dost času. Stejně tak vleklá nemoc, když trvá dostatečně dlouho, neustále člověka zle týrá, tak vezme naději úplně každému. Je to jen otázka míry a délky utrpení. Ti lidé neumírají proto, že by už přestali věřit ve své uzdravení, ale protože choroba udolala nejen jejich psychiku, ale nakonec i jejich tělo. Pravda vítězí, i když není to vždy vítězství nad chorobou, může to být vítězství nad sebou samým – umět pohlédnout smrti do očí a nezhroutit se. Mít vše důležité srovnáno tak, aby člověk si mohl říci: "Co se dá dělat...," pak v klidu zaklapnout desky a jít tam někam na druhý břeh...

Pokud jste byli nuceni se vypořádat s vážnou nemocí, podělte se o své zkušenosti s ostatními v diskusi nebo nám svůj příběh napište!