Kochleární implantáty

U sluchových poruch vyvolaných infekcí či jiným onemocněním může lékař předepsat či podat lék, který tuto příčinu odstraní a díky tomu se i schopnost sluchu vrátí k normálu. V některých případech je pomoc ještě snadnější – například když postačí odstranit z ucha mazovou zátku nebo cizí těleso. Jindy už naopak nelze ztrátu sluchu, k níž došlo, napravit a lze pouze doufat, že se podaří zabránit jejímu dalšímu zhoršování nebo je alespoň zpomalit. I pro takové případy jsou ovšem, jak jsme poznali, k dispozici alespoň kompenzační technické pomůcky. A přece mají lékaři v souboji s nepřáteli našeho sluchu v rukou ještě jednu mocnou zbraň, o níž zatím ještě řeč nebyla: skalpel. O myringoplastikách, tympanoplastikách a mastoidektomiích jsme již hovořili; nyní je čas zmínit se o implantacích kochleárních protéz.

Kochleární implantát je složité elektronické zařízení, které mění zvukové impulsy na elektrické proudy (princip mikrofonu). Tyto proudy pak – elektrodou zavedenou přímo do hlemýždě – stimulují sluchový nerv. Tak umožňují určitý sluchový vjem, který je však normálnímu sluchovému vjemu pouze podobný, nikoli s ním totožný. Tento přístroj je určený jen úplně neslyšícím lidem, u nichž je poškozeno vnitřní ucho, ale zachován sluchový nerv.

Výběr kandidátů na kochleární implantát je složitý a pacient se musí podrobit mnoha vyšetřením, z nichž nejdůležitější je právě test, zda dráždění sluchového nervu elektrickým proudem vyvolá sluchový vjem. Tento test je mimořádně obtížně proveditelný u lidí, kteří jsou hluší od narození, a zejména pak u dětí, protože nedokážou sluchový vjem popsat. U těchto lidí jsou rovněž výsledky méně úspěšné než u pacientů, kteří ohluchli během života.

Implantát má dvě části. První část (která se při operaci implantuje pacientovi) je již zmíněná elektroda a soustava elektrických obvodů ve vodotěsném pouzdře, které je po vpravení do lidského těla dobře snášeno. Druhá část, zevní, která obsahuje řečový procesor a vysílací cívku, se přikládá za ucho nad implantovanou část. Spoje­ní implantované a zevní části je tedy bezdrátové, na induk­čním principu. Operace, při níž se vloží implantát do ucha, je jen počátkem dosti dlouhého procesu rehabilitace sluchu. Následuje období nácviku slyšení, které je odlišné od normálního vnímání zvuku a je velmi obtížné, zejména u pa­cientů, kteří nikdy neslyšeli, a tedy ani nemluvili. Mimořádné úsilí se musí věnovat dětem, tam je nutné plné nasazení rodičů, aby kochleární implantát přinesl žádaný efekt.

Člověk s kochleárním implantátem je schopen vnímat i rozlišovat určité zvuky, rozhodně však nejde o normální způsob slyšení. Ani zmíněné podrobné předoperační vyšetření nám neřekne nic o tom, jaký efekt přinese implantace. Nejdůležitější je pooperační rehabilitace, při níž se pacient učí rozlišovat různé zvuky a  jednoduchá slova. Dnes je již ve světě přes deset tisíc lidí s kochleárním implantátem, které lze rozdělit do tří skupin. První, malou skupinu tvoří ti, kteří docílili maximálního efektu a dokážou s implantátem i telefonovat a poslouchat hudbu. Největší skupinu tvoří pacienti, kterým implantát pomáhá při odezírání, jsou schopni rozeznat samohlásky a určit počet slabik ve slově. Třetí skupina, počtem podobná skupině první, zahrnuje ty, kteří nejsou s »protézou« spokojeni a používají ji málo.

V České republice jsou zatím dvě centra, kde se provádí kochleární implantace. Pro dětské pacienty je to otorinolaryngologická klinika ve Fakultní nemocnici v Praze - Motole a pro dospělé otorinolaryngologická klinika ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze 2. Zde je také nejvhodnější se o možnosti využití kochleárního implantátu informovat, i když základní informaci podá každý otolaryngolog.

Nedoslýchavost v podobě trvalé sluchové vady si mnoho lidí představuje jako nepřekonatelný handicap. Tak je tomu ovšem jen tehdy, když se ho nedoslýchavý člověk nepokusí překonat. Smířit se se sluchovou vadou neznamená smířit se s omezením v kontaktu s ostatními lidmi. Pokud si uvědomíte, že vaše sluchová vada je trvalá, neznamená to všechno vzdát. Musí vás to spíše vyburcovat k aktivitě směřující k tomu, aby vás tento stav naopak omezoval co nejméně. Pamatujte, že nejde jen o váš vztah k okolí, neboť vazba je oboustranná. Blízcí příbuzní i přátelé jistě ocení vaši snahu o překonávání sluchového problému. Z předchozích kapitol by mělo být zřejmé, že otálení s korekcí sluchové vady není správné. Strach z léčby nebo ostych z nošení sluchadla by měly padnout dříve, než je úplně znemožněn slovní kontakt s okolím. I nedoslýchavý člověk může žít svůj život plně aktivně, bez stresu z narušené komunikace s ostatními a bez pocitu, že dosud známý svět se mu začíná vzdalovat a odcizovat.

Autoři seriálu Nedoslýchavost vám k tomu přejí dostatek trpělivosti i pevné vůle.

Miroslav Hroboň,Ivan Jedlička, Jaroslav Hořejší
převzato z knihy Trápí nás nedoslýchavost
vydané v nakladatelství Makropulos