Tukové buňky se nemnoží, to je blábol.
V dnešním článku začneme hovořit více o konkrétních problémech týkajících se problematiky hubnutí a udržování stálé tělesné hmotnosti. Hovořit o specifických strategiích hubnutí však vyžaduje porozumět základním příčinám nadváhy.
Jak víme, konzumace kalorií přesahující naše tělesné potřeby povede neodmyslitelně ke zvýšení hmotnosti, a to buď v podobě tuku (v případě nedostatku tělesného pohybu), nebo v podobě svalové hmoty (u kulturistů a jiných atletů). My se zaměříme na problematiku akumulace tuku v tukových buňkách. Mimo výše uvedeného základního principu pro udržování stálé tělesné hmotnosti existují další okolnosti, které vedou k akumulaci tuku a zvýšení hmotnosti. Všeobecně rozeznáváme dvě důležité teorie: teorie tukové buňky a teorie stanovených bodů.
Teorie tukové buňkyse zaměřuje na různé změny, k nimž dochází v tukové buňce během zvýšeného či sníženého příjmu kalorií. Množství tuku v těle člověka závisí jak množství tuku v tukové buňce, tak i samotném počtu tukových buněk. Tuková buňka má neomezenou schopnost akumulovat tuk, takže je jednou z mála buněk, kterou lze (při maximálním nahromadění tuku) pozorovat pouhým okem. Jakmile její kapacita pro skladování tuku dosáhne maxima, dojde k jejímu rozdělení a vytvoření nové buňky se stejnými schopnostmi.
Kapacita tukových buněk k růstu a množení je opravdu neomezená. O tom svědčí i některé případy v Guinesově knize rekordů dosahující převratných téměř 300 kg. Kromě nadměrného příjmu kalorií se setkáváme s fenoménem růstu a množení tukových buněk také u děti školního věku, v rané pubertě, při těhotenství a těsně po porodu, kdy v našem těle existují obzvláště příznivé podmínky pro množení tukových buněk. Pokud jednotlivec trpí nebo trpěl nadváhou v některém z těchto tří období, bude buď trpět nadváhou po většinu svého života, nebo bude mít zvýšenou tendenci přibrat na váze, kdykoli se objeví nadměrný přísun kalorií v porovnání s potřebou. Při redukční dietě dojde totiž pouze ke snížení množství tuku v buňce a jejímu smrštění. Zůstane však stále přítomna a vždy připravena uskladnit jakýkoli nadbytek kalorií v jídelníčku. Proto mají lidé s velkým množstvím tukových buněk mnohem větší problémy s udržením normální hmotnosti v porovnání s těmi, kteří mají normální množství tukových buněk, a u nichž došlo pouze k dočasnému zvětšení jejich velikosti.
Teorie stanovených bodů je další překážkou na cestě k úspěšnému hubnutí. Podle této teorie má naše tělo nějaký vnitřní mechanismus, jímž se snaží za každou cenu udržet tělesnou hmotnost v relativně stabilním rozmezí. Jakmile se naše hmotnost odchyluje od stanoveného bodu, tělo začne velice tvrdě bojovat za jeho udržení. Jakmile naše tělo zpozoruje, že se hmotnost snižuje, vnitřní alarm spustí sérii metabolických procesů, jejichž následkem bude snížení tělesného metabolismu.
Jinými slovy, tělo se přizpůsobí sníženému příjmu kalorií tím, že sníží své nároky na energii. Pro nás z toho vyplývá, že i když nejprve díky nižšímu příjmu kalorií zaznamenáme určitě snížení hmotnosti, po určité době (která obvykle netrvá déle než několik týdnů) přestaneme hubnout. A to se stává při většině diet po úvodním převratném hubnutí. Říkáme tomu sebeobranný mechanismus.
Mnohým je tento mechanismus trnem v oku, neboť zabraňuje jakémukoli dalšímu hubnutí. Je však nutno zdůraznit, že v dobách hladomoru hrál tento mechanismus klíčovou roli v přežívání. Tímto způsobem bylo naše tělo schopno přizpůsobit se omezenému přísunu potravin bez nebezpečí zániku. Zmíněný princip sebezáchovy však funguje i v opačném směru. Při nadměrném příjmu kalorií naše tělo naopak zvýší rychlost metabolických funkcí, a bude spalovat větší množství energie než obvykle a snažit se tak zabránit zvýšení hmotnosti.
Obezita a dědičnost
Naše tělo se v průběhu evoluce vybavilo celou řadou vnitřních mechanismů, které mu slouží k udržení vnitřní rovnováhy. Je nutné se zmínit i o několika dalších principech, které hrají úlohu v regulaci naší hmotnosti. Jedním z nich je dědičnost. Jsou to do velké míry naši rodiče, kterým můžeme děkovat za tendenci k nadváze. Různé studie prokázaly, že děti z rodin s oběma rodiči trpícími nadváhou mají 80% šanci, že budou v průběhu života také trpět nadváhou. Pokud jeden rodič trpěl nadváhou, tato šance je zhruba 40%. A pokud žádný z rodičů nadváhou netrpěl, tato šance je menší než 10 %.
To samozřejmě neznamená, že toto pravidlo je absolutní, a že pokud oba vaši rodiče trpěli nadváhou, nevyhnutně i vy musíte trpět nadváhou. Genetika zde má své zastoupení, ale hraje daleko menší úlohu v celkovém obraze než naše jídelní zvyky a tělesná aktivita. Člověk s rodinnými predispozicemi musí být opatrnější na svůj jídelníček a fyzickou aktivitu. Hlavním důvodem nadváhy dětí s oběma rodiči trpícími nadváhou je obvykle ten, že děti vyrůstají ve stejně atmosféře jako jejich rodiče, což vede k osvojení si stejných jídelních a životních zvyků.
Naše diskuse o příčinách obezity způsobené dědičnými vlivy by však nebyla úplná bez alespoň okrajové zmínky o jednom z posledních objevů, o tzv. OB genu (obézním genu), který produkuje hormon leptin (řecky "hubený"). Jak se ukázalo, leptin má schopnost regulovat určité oblasti v našem mozku, které signalizují buď popud k jídlu, nebo nasycenost. Leptin je produkován tukovými buňkami v závislosti na obsahu tuku v nich. OB gen tak produkuje leptin v případě poklesu tuku v tukových buňkách a přestane jej produkovat, jakmile se zásoby tuku vrátí k normálu.
Problém nastane tehdy, když tento gen nebo jeho receptory v mozku přestanou správně fungovat. Tehdy může dojít k nekontrolovanému přejídání. Studie s laboratorními myšmi prokázaly, že u myší s nedostatečnou produkcí leptinu došlo až k trojnásobnému zvýšení hmotnosti v porovnání s kontrolními myšmi. Jejich váha byla poté snížena při doplnění leptinu. Problém lidí s nadváhou však není v nedostatku produkce leptinu, ale v rezistenci receptorů, které nereagují na tento hormon i při jeho zvýšené koncentraci v krevním oběhu.
Dalším důležitým mechanismem je metabolismus tukové buňky a s ním spojený enzym lipoproteinová lipáza. Pro nás je důležité si pamatovat, že tento enzym se nachází na povrchu tukových (ale i svalových) buněk a jeho úlohou je shromažďování tuku z krevního oběhu a jeho přesouvání do nitra buněk. Mnoho nových výzkumů v oblasti genetiky se zaměřuje na jeho úlohu v kontrolování hmotnosti. Různé studie poukazují na to, že lidé se zvýšenou aktivitou tohoto enzymu mají větší tendenci k akumulaci tuku.
Proto i sebemenší zvýšený příjem kalorií povede k ukládání tuku mnohem více, než u lidí s normální hmotností. Aktivita enzymu je řízena sexuálními hormony - estrogenem u žen a testosteronem u mužů. U žen je aktivita enzymu mnohem větší v oblasti stehen, boků a prsů, z čehož vyplývá větší akumulace tuku v těchto částech těla. U mužů pak v oblasti podbřišku, což vede k tzv. obezitě tvaru jablka, v protikladu k obezitě tvaru hrušky rovněž známé jako obezita spodní části těla. Důležité je, že aktivita tohoto enzymů vzroste, jakmile začneme s hubnutím. Tehdy gen regulující tvorbu tohoto enzymu zvýší svou produkci a enzym se bude snažit doslova ukořistit jakýkoli tuk ve svém okolí, jen aby udržel stálé množství tuku uvnitř buňky. Z tohoto důvodů je těžké pro některé lidí zhubnout a udržet si novou hmotnost.
Rád bych se zmínil o jednom z mnoha mýtů, proč mnozí lidé nejsou schopni zhubnout. Běžným názorem je, že obézní člověk jí příliš mnoho, a proto není schopen zhubnout. I když ve světle výše popsaného to tak může vypadat, bylo by zcela nesprávné dívat se na problematiku nadváhy jen z tohoto hlediska. Při studiích lidí s nadváhou se totiž zjistilo, že jejich kalorický příjem je v mnoha případech o mnoho nižší než u člověka s normální hmotností. Lidé s nadváhou i přes velice nízký příjem kalorií mohou mít stále problémy s hubnutím, protože úroveň jejich fyzické aktivity je tak nízká, že i tento nízký příjem kalorií je víc, než kolik jejich tělo potřebuje. Dalším snížením jejich kalorického příjmu bychom se dostali do rizika ohrožení jejich zdravotního stavu, neboť dieta poskytující méně než 1200 kcal/den, není schopna poskytnout tělu dostatečně množství nutných živin. Proto jediným způsobem zajištění optimálního příjmu všech živin bez nebezpečí zvyšování hmotnosti je dostatečná fyzická aktivita.
Můžeme shrnout: neexistuje jen jedna jediná příčina obezity. Jedná se vždy o kombinaci všech vnitřních mechanismů, které činí člověka náchylnějším k nadváze. Proto obezita není vlastně ničí "vina". Někdo prostě má možnost zhubnout a jiní ne. Jak překonat vnitřní mechanismy bránící úspěšnému hubnutí se budeme věnovat v některém z dalších článků.
Přidat nový komentář