Jsou domácí porody hazardem s lidským životem?

Je to neuvěřitelný hazard. Můj příběh: V dětství jsem dělal divné věci, někdy dost riskantní. Velmi často jsem od rodičů slyšel „dělej to jako ostatní“. Ostatní děti mi říkali „proč tak divně chodíš“. V tělocviku jsem neuměl běhat, nezvládal jsem věci, které byly pro ostatní snadné. Později přišly věci vztahové - musel jsem se učit věci, které byly pro ostatní samozřejmostí. Bylo to spoustu drobností, a dohromady mne to deptalo, zle mi to ničilo sebevědomí. Teprve asi ve 40 letech, když jsem pátral, proč mám v rodném listu místo narození Planá, když všichni kamarádi měli Tachov, jsem se dozvěděl, kde je původ. Když jsem se měl narodit, přijela babička – standardní vesnická babka – a spustila „přece nepůjdeš do porodnice, kdo ví co tam s tebou budou dělat, kdo ví kdo tě tam bude očumovat, já jsem měla čtyři děti a všechny doma…“ , tak se rodilo doma. A skončilo to po 6 hodinách v nemocnici. A následkem toho evidentní LMD (lehká mozková disfunkce), jenže v roce 1950 se takovou věcí nikdo nezabýval. Pravda, zavolali do nemocnice faráře, aby mne pokřtil – abych neumřel jako nekřtěňátko. Chodí?, jí?, tak je všechno OK. Výsledek – dětství plné napomínání a posměšků, a šílené trápení v době dospívání i rané dospělosti. Až když jsem se dozvěděl, o co šlo, ulevilo se mi. Dopadl jsem ještě dobře. To je má zkušenost. Proto říkám všem, kdo o tom uvažují „PROSÍM VÁS, NEUBLIŽUJTE SVÝM DĚTEM, PROČ MAJÍ TRPĚT ZA VAŠE FRAJEŘINKY?“

To je šílené..Nikdy bych si neodpustila,kdybych svým dementním chováním,jako je bojkot porodnice,protože to babka povídala,zapříčinila nějaké "postižení" svému dítěti...Jsem šťastná za porod v zařízení k tomu určenému a za to,že můj syn je zdravý! Přeji Vám ještě mnoho šťastných let,bez starostí! :)

bohužel tím, že přenecháme zodpovědnost lékařům, neděláme vždy pro své děti to nejlepší. V porodnici často ze strachu zdravotníka je porod urychlován a tím vzrůstají rizika komplikací - komplikací, které sice medicína umí léčit, ale které přesto mohou nechat na dítěti drobné neurologické následky v lepším případě, fyzickým poškozením či hrubým neurologickým poškozením až smrtí konče. Byla jsem u porodu jako doprovod (po 3 svých porodech) a teprve jsem pochopila, jak těžkou situaci zdravotníci u porodu mají - před nimi je naprosto cizí žena, o které oni nic neví. Neví nic o její povaze, o jejím způsobu zvládání bolesti, o jejích obavách, o tom, co ji povzbudí, o jejích představách o porodu, o tom, co je pro ni důležité, o tom, jak rodila předchozí děti..... Neví o ní prostě nic - je cizí. A proto dělají, co můžou a statisticky jim to vychází - ale nemůže to být to nejlepší pro každou matku a dítě. Na konci bývá většinou živé miminko - a za to máme být vděčné. Proč ale nechtít perfektní péči?