Potravinářská legislativa má dva hlavní úkoly. Je to jednak ochrana spotřebitele před zdravotními riziky, jednak ochrana spotřebitele před ekonomickou újmou, která může být spojena se spotřebou potravin. Je zajímavé, že oba požadavky v sobě zahrnují i kódy "čísel E"...
Potravinářská legislativa má dva hlavní úkoly. Je to jednak ochrana spotřebitele před zdravotními riziky, jednak ochrana spotřebitele před ekonomickou újmou, která může být spojena se spotřebou potravin. Je zajímavé, že oba požadavky v sobě zahrnují i kódy "čísel E". Takto se označují přídatné látky (aditiva), používaná při výrobě potravin. Označení kódem E a následujícím trojmístným nebo čtyřmístným číslem znamená, že uvedená přísada je evidována Evropskou komisí pro zdravé potraviny a je zařazena jako látka zdravotně nezávadná, povolená k používání při výrobě potravin, ale za přesně definovaných podmínek.
Látky přídatné (aditiva) jsou látky, které prošly složitými toxikologickými testy, trvající několik let a provedené v různých toxikologických laboratořích v různých zemí světa. Toxicita látky se šetří na minimálně šesti pokusných zvířatech, z toho musí být minimálně 3 druhy savců. Podrobné testy určí hodnotu NOAEL (No Observed Adverse Effect Level) - tedy takovou hladinu zkoumané látky, u které nejsou pozorovány žádné nepříznivé vlivy na testovaném organismu. Jinými slovy, hodnota NOAEL tedy stanoví, kdy je látka pro testovaný organismus zdravotně nezávadná.
Testy ale také počítají s námitkou, že pokusné zvíře může mít jiný metabolismus než organismus člověka a proto hodnotu NOAEL ještě dělí bezpečnostním faktorem, což je hodnota 100 nebo 1000. Teprve jedna tisícina nebo jedna setina hodnoty NOAEL pak udává zdravotně nezávadnou hranici pro lidský organismus, a tou je hodnota ADI (Accetable Daily Intake). Ta udává, většinou v přepočtu na 1 kg tělesné hmotnosti, kde je limit spotřeby té které látky pro člověka. Rozumí se tím to, že při celoživotním dodržování hladiny ADI nebude organismus člověka sledovanou látkou poškozen.
Z uvedeného postupu tedy vyplývá, že toxicita každé látky závisí jednak na fyziologickém stavu člověka (např. kojenci, děti, těhotné a kojící ženy, běžná populace), na typu potraviny (běžná spotřeba, nápoje přístupné dětem, speciality s nižší frekvencí spotřeby), na způsobu následné technologie zpracování nebo kuchyňské úpravy a také na případné vzájemné interakci (vzájemném působení) mezi jednotlivými aditivy a také mezi aditivy a přirozenými složkami potravin. Proto rozhodnutí o tom, do kterým potravin a v jakém množství lze látky přídatné použít, závisí na situaci v té které zemi. I naše vyhlášky k zákonu o potravinách na to pamatují. Konkrétně se jedná o vyhlášku č. 298/97 Sb ve znění vyhlášek dalších, která reguluje použití látek přídatných i dalších chemických látek (kontaminanty, potravní doplňky).
Aditiva, označovaná ve vyhlášce jako látky přídatné, vyhláška rozděluje do několika skupin:
- barviva
- konzervanty
- kyseliny, zásady, soli a estery
- antioxidanty
- nosiče a rozpouštědla
- emulgátory
- zahušťovadla a stabilizátory
- náhradní sladidla
- látky protispékavé
- látky chuťové a povzbuzující
- látky leštící a pro úpravu povrchu
- ostatní
Vyhláška přitom nevylučuje zařazení jedné látky do více (dvou až tří) skupin. Tato vyhláška přídatné látky nejen kategorizuje a popisuje, ale také rozhoduje o způsobu použití aditiv. Rozděluje je z pohledu možnosti použití potraviny i aditiva do několika skupin, a to následovně:
- potraviny, které nesmějí mít žádný přídavek aditivní látky
- potraviny, které mohou mít přídavek jen některých aditiv
- potraviny, pro která jsou povolena výhradně určitá aditiva
- potraviny, do kterých lze použít aditiv jen v nezbytném množství
- potraviny, ve kterých lze použít aditiv jednotlivě nebo v kombinaci až do nejvyššího povoleného množství
Přidat nový komentář