Inzulin zachraňuje životy pacientů již více než 90 let

Napodobit způsob, jakým zdravý lidský organismus hospodaří s glukózou (jednoduchým cukrem), je velmi obtížné. Aby cukr vůbec mohl vstoupit do buňky, je k tomu zapotřebí inzulin. Jeho produkce stoupá po každém jídle, při každé fyzické námaze - a to velmi rychle a přesně v takovém množství, jaké v danou chvíli tělo potřebuje. Pokud to tak ale nefunguje, vzniká cukrovka - diabetes. Pak buď inzulin chybí vůbec (jako je tomu u diabetu 1. typu), anebo jsou buňky vůči němu resistentní (u mnohem častějšího diabetu 2. typu). Diabetici 2. typu zpočátku mají inzulinu dost, i když jej nedokážou správně využít. Cukrovka je ale chronické, postupující onemocnění, a tak rovněž u těchto nemocných pomalu dochází k zániku buněk, které inzulin tvoří. Začít je léčit inzulinem je tedy často nutné i u nich. Nyní je v České republice tímto lékem léčeno přes 200 000 lidí a rychle přibývají. Je to dáno i tím, jak roste počet diabetiků. Rozhodně neplatí, že inzulin je poslední možností, když už všechno selhalo. Lékaři nyní nečekají a nasazují ho mnohem dříve v průběhu onemocnění.

V dějinách medicíny zřejmě nenajdeme jasnější přelomový bod, od kterého se změnil osud milionů pacientů, než je 14. leden 1922. Leonard Thompson se tenkrát stal prvním člověkem, který dostal inzulin. Tehdy čtrnáctiletý chlapec byl v tu chvíli již v diabetickém kómatu a lékaři jeho stavu jen bezmocně přihlíželi. Díky léčbě inzulinem žil dalších třináct let. Bez léku by to bylo maximálně několik hodin, možná dní. Už v roce 1923 byli takto léčeni i čeští pacienti – první injekci inzulinu nemocnému podal profesor Ladislav Syllaba, a to v pražské všeobecné nemocnici.

To, že inzulin zachraňuje životy, od té doby platí až dodnes. Za necelé století ale došlo v této oblasti medicíny k obrovskému vývoji. Nejprve byl inzulin extrahován ze psí slinivky, ještě dlouhé roky byly jeho hlavním zdrojem slinivky jatečních zvířat. Proto se mu také říkalo zvířecí inzulin. Efekt této látky se zpočátku lišil lahvičku od lahvičky podle toho, jak se jej zrovna podařilo vyčistit. Imunitní systém na něj často reagoval tvorbou protilátek. Dalším stupněm už byl inzulin humánní (tedy lidský), kdy se do buňky bakterie či kvasinky dodala genetická informace o struktuře inzulinu. Na základě této informace byla buňka schopna posléze inzulin vyrobit. Ani tento inzulin ale nebyl úplně ideální. Zatím poslední krok na této cestě představují tzv. inzulinová analoga - to už jsou biosynteticky připravené napodobeniny inzulinu, kdy je změnou jeho původní struktury dosaženo dalších pozitivních vlastností. Dělí se mimo jiné podle délky účinku.

„Inzulínová analoga přináší řadu výhodných vlastností, které usnadňují inzulínovou léčbu u pacientů s diabetem 1. i 2. typu. Umožňují náhradní léčbu inzulínem přiblížit více fyziologické tvorbě inzulínu za normálních podmínek, což je klíčové zejména u pacientů s diabetem 1. typu. U pacientů s diabetem 2. typu je pak možné díky rychlejšímu nástupu účinku a kratší době jeho trvání podávat menší dávky inzulínových analog a lépe inzulínovou aplikaci načasovat. U pacientů s nadváhou nebo obezitou lze díky snížení množství sacharidů ve svačinách a druhé večeři (nebo i jejich úplnému vynechání) lépe dosáhnout snížení tělesné hmotnosti a její udržení. Variabilita působení inzulínu se při léčbě inzulínovými analogy snižuje a účinek léčby je tak předvídatelnější. V důsledku toho vede léčba inzulínovými analogy ke snížení počtu hypoglykémií a je pro pacienty bezpečnější,“ vysvětluje Doc. MUDr. Martin Prázný, CSc., Ph.D., diabetolog z 3. interní kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.

Když je cukru v krvi trvale moc, je to špatně - pacientovi hrozí rozvoj diabetických komplikací, které mohou mít podobu ztráty zraku, selhání ledvin nebo i takových katastrof jako mozková mrtvice nebo infarkt myokardu. Rozhodně zde ale neplatí, že čím níže hladina je, tím lépe. I na druhé straně úžiny, kterou diabetik musí projít, číhá nebezpečí. Léčba inzulinem je obecně nejúčinnější léčba diabetu, nejvíc snižuje hladinu cukru v krvi. To hlavní, čeho se lékaři a posléze i pacienti při léčbě inzulinem obávají, je přílišný pokles hladiny cukru - hypoglykémie. Pro nemocného jde o velmi nepříjemný zážitek. Kdo už takovou zkušenost má, dělá vše pro to, aby se jí napříště vyhnul - a s inzulinovými analogy je to snazší, protože hypoglykemie způsobují minimálně. To je mimořádně důležité, protože dnes už se ví, že opakované závažnější glykémie zvyšují riziko úmrtí.

Vše ale nasvědčuje tomu, že s využitím moderních možností terapie nemusí být délka života u diabetika zásadně zkrácena - podmínkou ovšem je, aby se pacient stal expertem na své vlastní onemocnění. Pokud bude chodit do ordinace s přístupem „Doktore, tak mě tady máte, dělejte, co umíte,“ léčba nikdy nebude optimální.

Zdroj: lecbacukrovky.cz