FEJETON - Takže to byl opravdu zahradník.

Takže to byl opravdu zahradník?

Na protivnou otázku - co bylo dřív, vejce nebo slepice? -- existuje již několik let poměrně přijatelná odpověď. Nejdříve byla RNA. Ribonukleová kyselina. Dnes je ponejvíce popisována jako prostředek, jímž se v buňce nese informace mezi databází (jinak DNA) a místem, kde se informace převede do bílkoviny. Úloha sice důležitá, nicméně nedá se přehlédnout, že se na RNA hledí tak trochu jako na chudého příbuzného slavnější DNA, jako na spolehlivého, nicméně pořád jenom posla, který ani neumí ukládat přehršle informací jako DNA, ani neumí podávat heroické výkony, jichž jsou schopny bílkoviny, které vlastně celé naše tělo pohánějí. Každý RNA zná, ale nikdo by to do ní neřekl (i když ti zkušenější nějaké podezření přeci jen měli).

Sidney Altman a Thomas Cech počátkem 80. let nicméně v poměrně jednoduchých pokusech zjistili, že RNA umí sama ze sebe kousek cíleně vyštípnout, že umí sebe sama upravit do funkční podoby, že tedy má tzv. katalytickou aktivitu, do té doby přisuzovanou jen bílkovinám. Tím se také alespoň pro teorii otevřela možnost vyřešit výše uvedenou otázku. Dosud nebylo možno sestavit přijatelnou teorii o počátcích života, protože bílkoviny, které život řekněme "provádějí" si nejsou schopny samy o sobě nic pamatovat a nejsou proto schopny sdělit dalším generacím, jak je potřeba pro plnění dané funkce vypadat. Bylo možné si představit samovolný vznik bílkoviny, ale další úvahy již byly značně kostrbaté. Samovolný vznik DNA je představitelný také, ovšem další představy kostrbaté stejně tak.

RNA si pamatovat sama sebe umí (u některých virů jako databáze funguje) a představa jejího samovolného vzniku je stejně přijatelná jako u bílkovin nebo DNA. Takže objev její schopnosti sama sebe formovat je opravdu zásadní -- umožňuje obhajitelnou představu, že jakási náhodně vzniklá prvotní RNA mohla umět opakovaně skládat stavební prvky podle předlohy, jíž byla ona sama (nebo její kolegyně). To již je život.

Všimněme si ještě jedné drobnosti. S DNA, RNA a bílkovinami se studenti seznámí někdy na střední škole. Při popisu tvorby bílkovin se hovoří o ribosomech, na nichž dochází k přepisu informace z posla, jímž je ona RNA, do pořadí aminokyselin, tedy do bílkoviny. A tyto ribosomy jsou tvořeny mj. tzv. ribosomální RNA, obyčejně značenou jako rRNA. A o té se pak dál neříká skoro nic. Protože se o ní mnoho nevědělo. Nyní je stále více důkazů o tom, že tato rRNA má enzymatickou aktivitu, tedy, že to je právě ona, kdo umí uchopit aminokyselinu a podle pokynů z informační RNA je zapojit do vznikajícího řetězce bílkoviny. RNA tedy schopnost sestavovat řetězce má a mohla ji pochopitelně mít i v počátcích života.

Existuje silný důvod pro to, abychom si mohli myslet, že pokud život vznikl nějak takto, pak jsme všichni, co tu žijeme, včetně virů, potomky jediného náhodně vzniklého řetízku RNA -- milovníci úvah o smyslu života, pěkně si to užijte. Tato bezpochyby vzrušující představa se opírá o zjištění, že kódování informace do RNA je u všech forem života stejné -- pravděpodobnost, že k tomu dojde byť i jen u dvou samostatně vzniklých systémů náhodou je mizivější, než si je lidská představivost schopná představit. Kódování informace není vždy stejné u DNA (která je vlastně jen specializovanějším vývojovým stupněm RNA). To, nutno připustit, je pro tuto teorii trochu problém, ale dá se to překonat. DNA jsou totiž dva druhy -- je to DNA z buněčného jádra a DNA z mitochondrií. V jaderné DNA je kódování vždy stejné, což této teorii svědčí, liší se u DNA mitochondriální, což tato teorie umí překonat. Jenomže to bychom se chvíli museli zaobírat původem mitochondrií a to s naší slepicí tolik nesouvisí. To sepíšu později. Zatím jen ještě trochu poškádlím hledače smyslu života. Když už se tomu řetízku RNA jednou stalo, že sama sebe opakovaně sestrojil, nedalo se to už zastavit. A běží to dodnes. Soutěže krásy, pracovní úsilí a sportovní výkony nebo válečnické avantýry, to všechno kvůli tomu musíme vytrpět, tam všude nás to žene. Je to prostě stejné, jako když padáte ze skály.

Jan Žamboch