Každá maminka velice brzy po porodu pochopí, že nejdůležitější partie dětského tělíčka jsou bříško a zadeček. Je-li o ně náležitě postaráno, miminko nepláče a lze je kdykoli bez protestů odložit do postýlky. Pokud se péče o bříško nebo zadeček nedaří, miminko řve a není k utišení celé hodiny.
Z NABÍDKY LÉKÁRNA.CZ
„Emminka se narodila 10. 10. 2009 společně se svým bráškou Honzíkem. Takto brzy přišli na svět po odběru plodové vody, který jsem absolvovala tři dny před začátkem porodu. Emma byla téměř o polovinu menší než Honzík, a tak měli lékaři podezření, že by nemusela být v pořádku. Tyto obavy se naštěstí nakonec ukázaly jako liché, ale kolotoč štěstí i neštěstí už byl spuštěn. Porod začal a dětičky musely ven císařským řezem. Přestože byla Emminka tak maličká, ukázala se nakonec silnější než Honzík, který nám na následky všech poškození a předčasného narození po třech dnech zemřel.
Emminka, to malinké nic, které nebylo v inkubátoru téměř vidět, a které zatím človíčka pomalu ani nepřipomínalo, byla tím, co nás v té chvíli drželo nad vodou, abychom se z toho, co se stalo nezbláznili. Museli jsme tu být pro ni a bojovat s ní. Pro mě osobně byl další velikánskou podporou můj manžel, který mě nenechal padnout na kolena.
Emma byla po narození zaintubovaná a slabounká. Nikdo nám nedokázal říct, co bude za hodinu, natož jestli má šanci na přežití. Vzpomínám si, že jsme pořád chtěli, aby nám někdo řekl, jestli už je z nejhoršího venku, ale na to jsme si počkali ještě hodně dlouhou dobu.
Slovníček pojmů
- Bronchopulmonální dysplázie - Dlouhodobé chronické postižení plic, které vzniká poškozením plic v novorozeneckém věku v důsledku déletrvající mechanické ventilace a vysoké koncentrace kyslíku ve vdechovaném vzduchu.
Druhý týden po narození přišla první infekce. Vzhledem k rozměrům Emminčina tělíčka a po naší zkušenosti s Honzíkem jsme se opravdu báli každého zazvonění telefonu a jen čekali, jestli začnou zabírat antibiotika. Ta naštěstí zafungovala docela rychle a malá byla bez infekce. Další týden se ale potvrdila bronchopulmonální dysplazie a začala kortikoidová kúra.. 28. Den po narození zkusili lékaři Emmu odintubovat, prý tak na den dva, než se unaví. S manželem jsme čekali, že bude dýchat sama pár hodin, ale ona všechny neskutečně překvapila a k intubaci se už nevrátila a my přešli do fáze CPAP, tedy mechanické ventilace u samostatně dýchajícího pacienta. Pořád jsme se báli, aby se to ještě nezvrtlo, ale Emma už vydržela – i když naprosto nesnášela hadičky přístroje a pořád se je snažila vytáhnout.
Přesunuli nás na oddělení JIP, i když více méně kvůli tomu, že se na RES uklízelo, ale i tak jsme měli radost, že jsem pokročili dál… Pak už jsem se nemohla dočkat, až Emmulka dosáhne na 700g a já si jí budu moct klokánkovat. Úplně jsem žasla a v dobrém záviděla maminkám, které si svoje drobečky mohly vzít do náručí, přitisknout na prsa.
29. 11. 2009 jsem se konečně dočkala a držela svojí holčičku poprvé v náručí. Byl to nádherný pocit i když hodně smísený s obavami, ale na poprvé nám to šlo spolu nádherně a já byla konečně aspoň v jednom ohledu spokojená.
Asi 14 dní na to se Emmulce zvýšil počet apnoických pauz (krátkých zástav dechu) a my se báli zase. Objevila se další infekce, tentokrát močových cest. Ta se držela poněkud déle a první antibiotika vůbec nezabírala - a tak jsme se dost báli. Já tedy víc, manžel v tomto ohledu věřil vždy víc v dobrý výsledek a uklidňoval mě, že to dobře dopadne. Lékaři nasadili další antibiotika - ta naštěstí konečně začala zabírat. Trvalo ale asi 2 týdny, než infekce zmizela úplně. Bohužel jsem si kvůli tomu svoji berušku nemohla vzít do náručí ani na Štědrý den, ale hlavní je, že i tato infekce nakonec odešla.
Čtěte také: Matýsek se narodil téměř tři měsíce před termínem
Pak už bylo vše v pořádku, dýchání se nám ustalovalo a po skončení infekce, se začátkem nového roku se vše začalo obracet rychle k lepšímu. Emmince začali sundávat hadičky ventilátoru, pouštět kyslík do inkubátoru - postupně už nebyl kyslík potřeba vůbec. Nemohla jsem se už dočkat, až nás přesunou z JIPu. Ne, že by se tu o nás nestarali dobře, to naopak, ale za tu dobu, co jsme byli na JIPu se na našem pokoji prostřídalo tolik dětiček, které vždy, dřív než my, mířili na oddělení a my stále nic. Nakonec jsme se ale taky dočkali. Byl to další krok domů. Emma absolvovala ještě operaci tříselných kýl, ale to už proti tomu všemu byla jen kosmetická úprava.
Ke konci jsme ještě bojovali s váhou a malá nechtěla moc přibírat. Nakonec i to zvládla a domů jsme se dostali po 4,5 měsících od narození - 6. 2. 2010.
Tímto bychom rádi ze srdce poděkovali celému týmu lékařů z oddělení RES a JIP za to, že nám náš malinkatý zázrak zachránili, i když se to na začátku zdálo nemožné. Sestřičkám těchto oddělení za jejich neúnavnou a pečlivou práci, která vyžaduje určitě spousty trpělivosti, nervů a otrlosti. Budiž všem z tohoto oddělení satisfakcí, že nejen nám třem změnili život k lepšímu. Jejich práce se nesmírně vážíme. Děkujeme rovněž za milou péči, která nám byla věnována na odděleních OPN.
Čtěte také: Péče o předčasně narozené děti: velké úspěchy i rezervy
Všem maminkám a tatínkům, kteří právě prožívají podobný příběh, držíme maximálně palce, aby vše dopadlo tak dobře jako u nás a posílám hodně sil k zvládnutí tohoto náročného období. Šťastní rodiče Hanka a Honza Zemanovi a naše zlatíčko Emminka - nyní 3 roky."
Ve světě se rodí stále víc nedonošených dětí. Za rok jich skoro milion bohužel i zemře. 17. listopad je Světovým dnem, který právě toto téma připomíná. Potíže, které mají nedonošené děti, vysvětluje i článek: Nedonošené děti patří mezi nejohoroženější.
Máte podobný příběh? Napište nám o tom v diskusi nebo na mailu [email protected].
Inzerce
Přidat nový komentář