Jedná se o jevy, které jsou vlastní každému člověku, samy o sobě mají ve své podstatě ochranný význam. Umožňují jedinci reagovat včas na hrozící nebezpečí, kterému může organismus čelit buď bojem a nebo útěkem. Proto ne každý takovýto příznak lze "psychiatrizovat", tzn. považovat jej za příznak duševní nemoci.
Bohužel v posledním roce v mém okolí došlo k mnoha sebevraždám z příčiny vleklých depresí a ačkoli pacient lékařskou pomoc vyhledal, pracovní kontakt s lékařem byl příliš formální. Příklad: Pacient asi ve věku 65 let, vysokoškolsky vzdělaný a s velkým kulturním rozhledem - měl vleklé těžké poruchy spánku a soustředění, psychiatrovi příliš nedůvěřoval a proto jsem mu ihned zajistil náhradní psychiatryni. Ta však s pacientem provedla pouze formální pohovor, v němž konstatovala, že rámcová léčba kolegy lékaře byla volena celkem správně a doporučila "více věřit ošetřujícímu lékaři". S odstupem pouhého období 2 týdnů, pacient se ve svém bytě podřezal ve vaně na zápěstích a nakonec ve slipech zkrvavený vyběhl na chodbu pražského činžáku a z okna čtvrtého patra skočil. Lékařka byla poslední, kdo mohl aktivně zasáhnout do blížící se tragedie, kterou jsme jen tušili.
Přidat nový komentář