Bolesti zad mívají i psychické pozadí

Praktičtí lékaři dnes při léčbě bolestí zad v mnoha případech nepostupují správně a komplexně. Měli by udělat alespoň základní rentgenové vyšetření páteře, které výborně odhalí případná degenerativní onemocnění – pokud jsou prokázána, měli by nemocného odeslat ke specialistovi, většinou ortopedovi či neurochirurgovi. Jestliže nejde o degeneraci, je na místě odeslání na rehabilitaci či fyzioterapii a následná konzultace s psychologem nebo s psychoterapeutem.

S bolestí jsme se v našem životě už potkali asi všichni a každý ji vnímáme jinak. Můžeme se na ni dívat dvojím pohledem: „Akutní bolestby měla trvat méně než tři měsíce a slouží jako signál – podobně jako u horečky dostáváme jednoduché upozornění, že „něco není v pořádku“. Umíme většinou dobře rozpoznat místo, odkud vychází, a jsme schopni ji vyřešit tím, že odstraníme její příčinu. Oproti tomu chronická bolest je vlastně nemocí sama o sobě, trvá déle než tři až šest měsíců, velmi nám vadí a někdy se nesmírně obtížně léčí – na jejím vzniku se totiž často podílí i psychika,“ popisuje prof. MUDr. Richard Rokyta, DrSc., přednosta Ústavu normální, patologické a klinické fyziologie 3. LF UK a dodává, že právě zde se odehrává jedno z nejčastějších neporozumění mezi lékaři a jejich pacienty. Nemocní chodí do ordinací, opakovaně si stěžují na bolesti, jejichž příčinu lékaři neumějí rozpoznat a nemohou tak pacientům pomoci. Navíc si začínají myslet, že si nemocní vymýšlí nebo že patří na psychiatrii, kde také někdy bohužel končívají.

Tělo a duše jedno jsou
O těsně souvislosti mezi nemocemi duše a těla už byly popsány stohy papíru, v případě bolestí je to zcela markantní. Má se za to, že až 40 % všech bolestí zad je psychogenního původu. „Ono je to pochopitelné. Nemocní jsou ve stresu, jsou celkově více napnutí. Navíc se málo pohybují, spíše sedí a to jim rozhodně nepomáhá. Svaly zad se stáhnou a to už začíná bolet. Přijdou do ordinace, kde se jim snaží pomoci od bolesti, ale někdy nepátrají po její příčině – na psychické trable si většinou nikdo ani nevzpomene,“ uvádí R. Rokyta.
Bolest se zásadně musí léčit tak, že se vyřeší její příčina a zablokuje její přenos do mozku. Vlastní přenos nepříjemného podnětu je u akutní bolesti způsoben silnějším prouděním sodíkových iontů přes membránu nervových vláken už v místě nervových zakončení – právě proto je podle R. Rokyty v takovém případě možné jednoduše a úspěšně léčit už na periferii.
Na tomto principu fungují například injekční lokální anestetika (prokain), dále různé chladivé spreje proti bolesti nebo i úspěšně používaná lidokainová náplast. Nepříjemná a bohužel častější situace nastává tehdy, když periferní nervy v místech opakovaného, chronického dráždění „vypučí“ a vytvoří zde velké množství drobných „větviček“, jejichž prostřednictvím pak bolestivý podnět opakovaně „přeskakuje“. Přenos těchto bolestí, které není možné zablokovat už na úrovni nervového zakončení, se lékaři pokoušejí zastavit někde „ve vyšším patře“, nejlépe na úrovni míchy, prodloužené míchy, talamu (anatomická struktura v mozku) a mozkové kůry. Jiným typem je podle R. Rokyty psychogenní bolest, která vůbec nevzniká na periferii, ale přímo v mozku: „Popisujeme ji u psychiatrických onemocnění a bývá velmi svízelná. Například schizofrenici páchají pod vlivem hrozných bolestí sebevraždy. Pokud to přežijí, tak od nich slyšíme, že bolest, kterou cítili, když si třeba vráželi něco ostrého do hrudníku, byla menší proti tomu, co je bolelo předtím. Asi jen těžko něco takového může pochopit člověk, který něčím podobným neprošel.“

Žádný strach z návštěvy psychologa
Bolesti zad jsou opravdu epidemií moderní doby, alespoň jednou je pocítilo až 80 % populace. Kvůli opakovaným a dlouhým pracovním neschopnostem je to nejdražší léčba vůbec.
Hlavní příčinou je zásadní změna životního stylu. Jednoduše se méně pohybujeme, příliš se stresujeme, pravidelně neprocvičujeme zádové svalstvo (korzet), které je silně ochablé, a většinu času trávíme u počítačů. Bolí stažení hlubokých zádových svalů, které reagují na dlouhodobě nesprávnou polohu a napětí. Jinou příčinou mohou být velmi časté degenerativní změny na páteři, především výhřezy plotének a artróza, což může mít nejrůznější příčiny, často i revmatického původu.
Většina lidí, kteří trpí bolestí zad, dostane po odeznění obtíží od svých lékařů dobrou radu, aby pravidelně cvičili (rehabilitovali) sérii speciálních cviků na posílení svalového korzetu. To se ovšem až na výjimky neděje, dlouhodobě to dokáže jen málokdo.
Významnou roli hraje také stres (viz výše), při léčbě, která by měla být co nejvíce komplexní, hraje návštěva psychologa či psychoterapeuta určitě nezastupitelnou roli. Jen málokomu je však doporučena, praktičtí lékaři to rutinně nedělají.
Pokud je bolest ještě snesitelná, je nejlepší zajít k odborníkovi na fyzioterapii, který speciálními hmaty (trakce) pomůže bolavé místo odblokovat, hned poté je třeba začít účinně rehabilitovat. Základem správné terapie bolestí zad v situacích, kdy samotná trakce nepomůže nebo není kvůli bolesti aktuálně proveditelná, by mělo být především odblokování bolestivého stažení zádových svalů pomocí léků. Ne všechny jsou ale pro tyto stavy optimální, mnohdy nevhodné je nechat si postižené místo „opíchnout“ lokálními anestetiky či konzumovat hrsti „klasických“ analgetik, třeba ibuprofenu. Tyto léky jsou sice účinné u zánětlivých stavů (které jsou provázeny bolestmi zad jen v menšině případů), kvůli vážné hrozbě vzniku žaludečních a dvanáctníkových vředů by je ale vůbec neměli užívat lidé starší 65 let! Mnohem vhodnějším lékem na bolest je v tomto případě paracetamol. Obecně však platí, že těmito pilulkami jsou nemocní zbavováni bolesti, nikoliv její příčiny.

Pilulky dobře vybírejte
K odblokování bolestí zad jsou nejvhodnější centrální myorelaxancia, která uvolňují napětí kosterních svalů, každé ale úplně jiným způsobem. Měl by je určitě předepisovat už praktický lékař, podle R. Rokyty je ale třeba dobře vybírat: „S jedinou výjimkou – a tou je tolperison – totiž způsobují únavu a mají silné tlumící účinky. Tolperison přes řídící centra v prodloužené míše uvolňuje napětí stěny cév, přivádějících okysličenou krev ke křečovitě staženým svalům. Ty díky tomu dostávají více kyslíku a lépe se uvolňují. Nepůsobí ale na mozkovou kůru, vůbec tedy celkově netlumí. Tetrazepam patří mezi benzodiazepiny, které sice uvolňují napětí, vždyť se rutinně používají i v psychiatrii, dobře se po nich ale spí. Mefenoxalon zase snižuje napětí kosterních svalů tím, že tlumí přenos vzruchu na nervových spojích na úrovni páteřní míchy, což způsobuje únavu. Existují celé profesní skupiny, pro něž jsou bolesti zad na denním pořádku, například řidiči autobusů. Ti by centrální myorelaxancia nutně potřebovali, nevědí ale, který lék by měli po svých lékařích chtít a nesmí být utlumováni.“ Svaly ale nesmějí ochabnout příliš, proto jsou tato léčiva doporučována nejvýše dva týdny, a pak, po odeznění bolestí, je třeba doplnit léčbu, především cvičením a psychoterapií.
Velmi důležité je také myslet na škodlivost dlouhodobého sezení a pokoušet se měnit polohy, například ze sedu do kleku, nebát se postavit, protáhnout se nebo se projít.