Ahoj, ráda bych se připojila k této diskusi a budu moc ráda, když mi někdo poradí, co mám dělat. Trpím depresemi už od dětství a teď je mi 22 let, avšak ve svém věku si svůj život vůbec neužívám. Ba naopak. Mé deprese začínali pouze obvyklými stavy úzkosti jako je střídání euforie s apatií, avšak v poslední době se mé stavy čím dál zhoršují. Vždycky jsem měla spoustu lidí kolem sebe, pak jsem si našla přítele s komplikovaným životem, snad proto, že mi porozumí, protože většina lidí mě bere jako věčně pesimistickou osobu a radši se ode mě drží dál(tady jsem taky poznala, jací umí být rádoby přátelé).Začala jsem kouřit marihuanu s tím, že mi to pomůže, pravda je, že s tím zatím bojuju statečně , ale začala jsem být natom závislá, hlavně psychicky. Vím, že je to o psychice a nerada bych, aby tento můj problém někdo bral jako problém s drogama. Drogou se jako většina lidí snažím nemyslet neustále jen na to špatné, co mě sužuje celý život.A moc dobře vím, že to není řešení, ale aspoň jsem pak víc v klidu. Neměla jsem tátu a s mámou dvakrát nevycházím, takže jsem v 18 vypadla z domu a našla si již zmíněného přítele v očekávání, že se vedle sebevědomého člověka změním a začnu žít. Do té doby jsem si sice život jakž takž užívala, ale potřebovala jsem někoho, kdo si zažil své a pochopí mojí neustále nevyrovnanou náladu. Můj přítel se ale ukázal jako také velice nevyrovnaná osoba a teď je to tak, že si navzájem hrozně ubližujeme. Možná to zní tak, že on mě stáhl na větší dno díky drogám a že jsem se na něho upnula a tím pádem jsem v pasti a nežiju svůj život, ale pravdou je, že i bez něj jsem troska, co je neustále nespokojená, neurotická a už ani nevím, co je realita.Hlavně ho nechci opustit, hodně se mnou vydržel a nechápu, že se mnou ještě je, s takovým bláznem, co ho neustále z něčeho obviňuje, čímž dává najevo vlastní nejistotu. Tak to jsem já. Můj psychický stav je na tom tak špatně, že jsem mu začala nevěřit, jak neustále pochybuji o sobě a o všem co se mě týká.Na to se nabalujou další a další sr.č.y..Žárlím jako blázen až jsem se z toho dočista pomátla, tak moc, že jakmile vidím nějakou pěknou buchtu, znejistím a když jsem s přítelem, nemusí se na něj ona ani usmát a stejně udělám žárlivou scénu. Nechodím nikam ven, nemám potřebu vídat lidi, mám z nich strach a nevěřím nikomu, ztratila jsem chut na sex a celkově nemám chut nic dělat. Asi mi budete radit, at se rozejdu s přítelem a přestanu hulit, ale nechci ani jedno z toho, protože vím, že moje deprese jsou zakořeněné hluboko z dětství, takže je to asi psychická porucha, chronický strach a stres, sama tomu nerozumím, protože jsem k doktorovi nikdy nešla, po pravdě ani nevím, co bych mu tam řekla, nevím, od čeho bych začala, asi by mě vůbec nepobral a nacpal mi nějaký oblbováky nebo mě rovnou šoupnul do blázince, ale to fakt nechci i když někdy nad tím sama přemýšlím. Chci se jen začít mít ráda, mít sebevědomí a užívat si život.Co je na tom tak těžkého.Jsem myslím moc hezká i když se nenávidím a mám skvělou práci, která mě drží nad vodou, jinak jsem úplná troska a hysterka.Pořád mě polévá studený pot, mám zimnice, v noci se budím a po ránu jsem doslova na ránu...Když si nedám špeka hned ráno, tak chytnu nerva a všechno mě štve, zase pochybuju a jdu ke dnu. Moje máma byla vždycky nervózní a nespokojená a možná ten stres mam po ní, ale nechci to na ní svalovat, i když pravda moje dětství byl jenom samý stres, tak na tom zřejmě něco bude...Budu moc ráda, když mi někdo s podobnou psychickou rozpoložeností poradí a pomůže mi najít smysl života, už dál nemůže a ve svých letech se cítim jako před důchodcí, kteří si myslí, že už o ně není zájem. Vytvořila jsem si email, na který když mi pošlete alespoň pár řádků, budu ráda. Název přesně popisuje mojí povahu....alittlepsycho@seznam .cz. Díky všem a doufám, že jsem vás moc nevystrašila těma pesimistickýma kecama. J.
Přidat nový komentář