Milá Alenko.
Právě kvůli tomu, že při léčbě Asentrou byly dny kdy jsem si říkala, proč to vůbec žeru!. Pomalu jsem asi v dubnu začala vysazovat. Užívala jsem 100 Asentra. Vysazovala jsem velmi pomalu. Po čtvrtinách, potom přes jeden den, až jsem s tím skončila. Vždy když mi bylo blbě, tak jsem si připomínala, že mi bylo blbě i při Asentře, tak jsem vydržela. K Asentře jsem měla na noc Triticco, prý na spaní, údajně není návykové. Ale noci byly následující: v 21.00 jsem snědla lék, kolem 23.00 jsem cítila, že by to šlo. Ale v posteli jsem dostala záchvat povrchového dýchání, nemohla jsem udržet žádnou myšlenku, prostě něco na co bych se soustředila a nemusela se pozorovat. Pokud jsem ještě po půlnoci nemohla zabrat, tak jsem si vzala půlku Stilnoxu. Jenže bylo něco kolem jedné a já byla vzhůru. Celková doba etap spánku byla něco kolem tří hodin. Prostě rozházená noc a ze spaní nic. Potom jsem šla k psychiatrovi a řekla jsem mu o tom. Doporučil mi večer užít celou tabletu Tritica - 150 mg a ráno dalších 50 mg.
První den jsem byla tak otupělá, že jsem si dopoledne musela lehnout, ale jak léčba pokračovala, tak jsem začala být přes den tak nabuzená, že jsem měla pocit, že se zblázním. On ale tvrdil, že Triticco je antidepresivum až při užívání 150 mg a výše. Má prý sedativní účinky, proto se předepisuje při dlouhodobé nespavosti, protože není návykové. Ale já musela snížit dávku na 100 mg večer a 50 mg ráno, což však nemá antidepresivní účinky.
Nevím jak to bude dál. Můj problém je, že žiju v panelovém bytě. Nemám zahrádku a tudíž tu sedím zavřená jak ve vězení. Jsem už v penzi, ale manžel stále pracuje, tak jsem převážnou většinu týdne sama. Mám spoustu času kdy se stále pozoruji a tím si to celé zhoršuji. Mé problémy začaly s nastávajícími hormonálními změnami po operaci. A začalo to být čím dál horší v penzi. Mám pocit, že už mě nikdo nepotřebuje, že jsem vlastně na tomto světě zbytečná.
Někdy je mi tak blbě, že se ani nedokopu k procházce, a také mě nebaví chodit stále na stejná místa. Nejhorší však je, že mě nebaví ani ležet v posteli. Tak jen neustále čtu, hraju karty na počítači a navštěvuji různé portály, abych se uklidnila, že v tom nejsem sama. Že nás je takových víc, a že to snad nějak dopadne. Ale představa, že takhle budu žít už pořád, je trochu děsivá. Vy to všechny máte o to horší, že musíte ještě chodit do práce. Protože představa, že to na vás přijde před kolegy a kolegyněmi musí být hrozná. Já to také zažila. Jenže jsem byla v perfektním kolektivu, tak je mi po zaměstnání velice smutno.
Moc na vás na všechny myslím, ze srdce přeji, aby vám bylo lépe, protože vím, jak je to hrozné. Mějte se moc a moc hezky. Babina.
Přidat nový komentář