přidám se taky se svojí troškou do mlejna. Asentru jsem začala brát prakticky z těch samých důvodů jako vy, takže se o tom rozepisovat nebudu. Spíš o svých zkušenostech, protože moc dobře vím jak mi diskuze tady pomáhala, když bylo nejhůř. V červnu mi doktor napsal Asentru 50, ale ta mi moc nezabrala, tak jsem dostala Asentru 100. K tomu Neurol 0,25 a Xanax 0,5. Ty jsem brala asi dva týdny. Pak už jsem měla jen klasický vedlejší účinky Asentry. Ráno nervozita, klepačka, nechutenství a pocit, že to nezvládnu. Ale jak šel den, tak to ustupovalo a večer mi bylo super. Díky tomuto fóru jsem to ale brala, že to prostě patří k věci a věřila, že bude zase dobře.
Po čtyřech nedělích braní Asentry jsme jeli na dovolenou. Trochu jsem se bála a pro jistotu s sebou všude tahala "berličky" Neurol s Xanaxem. A i když jsem na dovolené měla ataku 2x, tak jsem si ji dokázala zdůvodnit a žádných prášků nebylo potřeba. Tam začaly odeznívat i ty nežádoucí účinky. Ne že by vyprchaly úplně, ale po těch čtyřech týdnech to opravdu bylo den ode dne o něco lepší.
Teď naposled se mi ataka úzkosti a strachu (známé pálení, které projede celým tělem) objevila před dvěma týdny - s doktorem jsme se shodli, že to bylo vyvolané tím, že můj syn byl na banální operaci. Mám Bůh ví proč panický strach z narkózy. Nejen u sebe, ale i u lidí kolem sebe a v neposlední době i u našich čtvernožců. Na pár dní mě to rozhodilo, ale zase to nebylo tak hrozné abych si musela vzít další prášky. Hodně mi pomáhá, když cítím, že to na mě leze začít počítat a na ta čísla se maximálně soustředit.
Doktor mi minulý týden napsal na noc 1/2 Miabene (snad to píšu dobře, nechce se mi teď vstávat ;o) ). Ten jsem si vzala jednou a asi naposled. Druhý den jsem byla totálně odrovnaná, mám práci doma, což bylo jediný štěstí. Spala jsem až do dvanácti a pořádně se probrala až večer. Příští týden mám doktorovi volat. Asi mě sprdne, ale tyhle prášky prostě ne.
Paradoxně jsem ale od té doby úplně v pohodě. Udělala jsem doma spoustu práce, dokonce jsem i vyžehlila, což nesnáším. A začínám se těšit na Vánoce, na advent... Prostě začínám se cítit tak skvěle jak jsem jsem se necítila už roky (ťuk, ťuk, ťuk). Zase mám chuť si při magneťáku zpívat. Zpívám strašně, ale je mi tak dobře, že si zpívám, i když je rodina doma. Je mi jich líto, ale já si náladu pokazit nedám.
Ráno se sice ještě zkoumám jak se cítím, ale trvá mi to zkoumání čím dál tím kratší dobu a přes den už se skoro nepitvám jestli mi je tak nebo onak. Myslím na úplně jiný věci a hlavně mám chuť něco dělat a ne jen sedět a tupě zírat a hrabat se v sobě.
Když to shrnu, tak to trvalo čtvrt roku než jsem se dostala do fáze, v které teď jsem. Přesně jak píše František, vím že se ataka může kdykoli zničeho nic objevit. Ale teď si věřím, že ji zvládnu.
Je to věc, s kterou se prostě musím naučit žít a věřím, že bude pořád líp.
Jo, a ještě jedna věc mi hodně pomáhá. Hraní her na Play Station. To je na absolutní vypnutí mozku, dokonalý prostředek - nesmí se to pochopitelně přehánět. Když hraju nějakou hru, tak se na ni soustředím a nemyslím na nic jinýho. Všichni se mi tu smějí, protože to hrozně prožívám, šiju s sebou věčně něco povídám, nadávám. Ale vo tom to je, zvýším si adrenalin a je mi krásně. Uf, to jsem se rozkecala. Všem přeju, aby jim bylo čím dál tím líp. Vím o čem to je...
Přidat nový komentář