Ahoj Klárko,když se vrátíš na stránku 24,přečti si můj příspěvek ze dne 24.9 v 9.15 hod.Tam píši o tom,na co se mne ptáš.Samozřejmě,že rozvod mne taky poznamenal,sčítá se to sčítá a po letech to propukne.Ztracený případ nejsi,opravdu to někdy trvá déle,než se vše vychytá.Je moc dobře,že jste si s manželem promluvili,člověku to dodá sílu do dalších dnů.Díky za Tvé uznání,co se týče mojí osoby,hovoří ze mne částečně zkušennost,ale hlavně jak jsem už jednou napsal,jsem tak prostě už od mala "naprogramovaný."Já musím o všem donekonečna přemýšlet,vše rozebírat a analyzovat,jsem na chlapa poměrně citlivý a to všechno dohromady je mi sice ke cti,ale taky na škodu.Snažím se být zodpovědný,žít poctivě a to se s touto dobou příliš neslučuje.Ale už jsem se s tím smířil a upřímně řečeno,už bych ani jiný být nechtěl a hlavně nedovedl.Ájo,je fajn žít s láskou a porozuměním,moc Ti to přeji.Je moc prima mít partnera,o kterého se můžeš opřít,který Tě miluje i po tolika letech společného života.Trochu Ti to závidím(ale v dobrém),protože takovýto vztah byl vždy můj sen.Kačko,deprese se u každého může projevit jinak.Já jsem se například v těch nejhorších stavech cítil úplně paralyzovaný,neschopný pohybu,rozklepaný,že jsem ani neudržel hrnek s kafem,srdce mi bušilo jak o závod,měl jsem díky tomu strach ze smrti. Doktorka mi vysvětlila,že to bušení srdce mne na životě neohrožuje,že je to důsledek vnitřní nevyrovnanosti a že to k určitým formám depresí patří.Vnitřní neklid pociťuji také,i když nyní již v mnohem menší,dalo by se říci minimální míře.Milá Lenko,vítej na těchto stránkách.Smrt Tvé maminky je velmi smutná věc a dozajista ovlivnila prohlubování Tvých stavů.I mně se stalo,že jsem musel vyměnit antidepresiva za jiná.Nicméně si myslím,že bys měla vyhledat odbornou lékařskou péči,já vím,že to zní hrozně,když si má člověk uvědomit,že chodí k psychiatrovi,ale on je doktor jako každý jiný a návštěvy u něj nejsou ostuda.A především je třeba myslet i na to,že Ti to pomůže.Nechci ,aby sis myslela,že Tě do něčeho tlačím,nebo že nedovedu pochopit Tvou bolest,rozhodnutí je samozřejmě jen na Tobě.U mne se totiž taky projevují panické stavy,nemohl jsem mezi lidi,protože jsem měl hrůzu z toho,že se mi tam udělá zle a nikdo mi nepomůže,nebyl jsem si schopen dojít ani nakoupit,špatně jsem spal,nic mne nedokázalo motivovat do dalších dnů.Dnes po více než měsíční léčbě Asentrou se cítím docela dobře,i když občas mne to taky ještě "popadne."Přeji Ti opravdu upřímně,aby se Ti co nejdříve ulevilo a měla jsi zase radost ze života. František.
Přidat nový komentář